své líčení Žižkova hněvu do barev nejtemnějších a představil slepého
vi:tdce před Prahou jako pomstychtivého vášnivce, necitelného
nadobro k radám a domluvám druM. Aby byl vyléčen z vášně tak
prudké, bylo třeba výmluvnosti zcela jedinečné, a propracování
Rokycanovy řeči věnována proto v doprovodu péče zvláštní, jaké ani
01 Meissnera nenacházíme. Rokycana dotýká se ve své promluvě tří
působivých motivů: obrací mysl Zižkovu 'k jeho někdejším vítězstvím
na obranu a oslavu vlasti, jichž pamět by ztroskotáním Prahy sám
vyhladil; velebí Prahu jako matku celého království; ukazuje posléze
k nebezpečenství hrozícímu pravdě boží a všemu národu
slovanskému od vzmahajíciho se nepřítele. .Zde /podána ve zkratce osnqva
Rokycanovy řeči II Svatopluka Cecha, jenž motivy v »Květech,(
naznačené myšlenkově rozvedl a obr,ruzně vykrášliI. Působivě dodává
pak pisatel doprovodu: »Tu konečně kůra ieho srdce se natrhla, v duši
starého vůdce se 'rozsvítilo« atd.; dramatický zápas v mysli Žižkově
napověděn tu výrazně.

Ani poslední slova tohoto příležitostného tekstu nejsou bez
významu, dí-li totiž autor, že rek zůstal Coriolanem i co do vznešenosti
i do lidskosti. Přirovnání Zižky ke Coriolanovi pronesl po prvé
Meissner, který romanci »Žiž~ do Pmhy« zakončil pregnantními
slovy: »tak táhl Coriolanus před věčné město a též Rím zdál se býti
ztraceným«; . pisatel článečku v »Květech« však podtrhl obdobné
etické rysy v rozhodnutí hrdého patricia římského a pohněvaného
husItského vůdce. Jest velmi pravděpodobilO, že Svatopluka Cecha
tyto obdoby upoutaly a že nahlédl do básnického díla, odkudž moderní
čtenář zpravidla čerpává svůj obraz o hrozivém římském 'veliteli
volských vojsk, do Shakespearovy tragedie o Coriolanovi. Reč
Volumniina ke Coriolanovi před hradbami Ríma zesílila v jeho
představách obraz o řeči Rokycanově k Žižkovi před branami pražskými za
situace velmt podobné: Volumnie u Shakespeara promlouvá v stejný
asi smysl jako Rokycana v stati »Květů«, ,varujíc Coriolana, aby
neposkvrnil svého jména skutkem, jenž byl by v rozporu s jeho činy
dosavadními; jímavá osobnost stařičké matky, doprošujíci se slitování
na synu, pohnula patrně českého básníka k tomu, aby dal.ústy kazatele
týnského takřka promlouvati věkovité mateři Praze; posléze i výrok
volského vůdce TuHa Aufidia v tragédii, že se Coriolanus ocitl v
rozporu soucitu a cti, ukazoval mu směr. Promysliv takto s pomoci
II