náboženské do okruhu politického - tím vším dal Sv. Čechovi plodné· a mocné podněty a ukázal mu, kterak jednotlivou episodu, vyčerpanou u Palackého stručným odstavcem, možno rozvésti v napínavé pásmo básnicky historické. Vedle pramene dějepisného a popudú poetických, k nimž možno snad připočísti také epickou skladbu Čechova přítele a vrstevníka Otakara Červinky »Jan Žižka z Kalichu« z r. 1875. měl Svatopluk Čech, skládaje »Žižku«, ještě pomůcku výtvarnou. R. 1870 nalezl v řlálkových »Květech« celostránkový karton Karla Svobody »Žižka před Prahou, chtěje ji vyvrátit z kořene«, jednu z posledních prací svého auktora, který byl v Čechách stejně oblíben pro vlastenecké náměty svých obrazů a kreseb jako pro rázné smýšlení neohroženého národovce. Věrný žák německé školy historické, jenž se u Genelliho vyučil v pevné a mužné kresbě, zpodoboval rád jasnou, nerealistickou komposicí, chladným koloritem, ale ne bez patetické obrysové mohutnosti význačné události doby husitské a bělohorské, což mu zajišťovalo vděčnou pozornost u mládeže v 60. letech, ačkoliv její dekorační smysl pohřešoval u něho bohatší starožitnické rekvisity a sytější barevné a světelné laděnÍ. I kartón v »Květech« trpí jakousi asketičností v pojetí, která se v5ak dobře snáší s energickou pádností jednoduché komposice. Jen zběžně naznačena jest scenerie: na skalnatém pozadí rýsují se šeré vojenské stalny, nad kterými vlaje prapor kališnický, do popředí kromě bubnů, cepů, kulí tlačí Sie dělo, u něhož již zapálen doutnák. Jde o vrcholný výjev řečnický: stojící, poněkud skloněný Žižka, přísný, věbm a námahou zvětralý stařec. naslouchá nehnutě řeči mladého kněžského krasavce Rokycany, jenž, vztahuje k vůdci ramena v černém taláru, skutecně vzbuzuje dojem, jako by toužebně a naléhavě rozepínal temná křídla; zástup Pražanů jest kresbou sotva napověděn. Protiklad osoby Žižkovy a Rokycanovy stejně jako mocná výmluvnost sličného mistra pronikají působivě ze Svobodova kartónu, který velmi pravděpodobně pohnul Sv. Čecha, aby, na rozdíl od Palackéno a Meissnera, položil hlavní důraz na řeč Rokycanovu před Žižkou. Neméně než z obrazu samého načerpal Svatopluk Čech z významného doprovodu redakčního, z pera patrně Hálkova. Výmluvný pisatel neomezil se ani na parafrázi kresby ani na výtah z Palackého, nýbrž samostatně propracoval svůj tekst. Dvou věcí si při tom všiml s pozoruhodnou obšírností. S upřílišením básnického patetika ponořil 7