vě smrti přestal býti r. 1879 koncipientem advokátním a věnoval se
úplně literatuře, zal oživ s dávným přítelem Servácem H.ellerem velký
beletristh.:ký měsíčník »Květy«, s J'límž jako pečlivý redaktor a
horlivý spolupracovník zůstal spiat téměř do smrti. První věgí básnické
dílo, které otiskl v »Květech«, ukázalo se skutečně splátkou na
milovaný záměr husitské epopeje. Byla to velká, ale uzavřená episoda z
dějů táborského bohatýra, vypravená s velk~'m nákladem živlů
malebných i řečnických, »Žižka«, psaná na sklonku r. 1878 a vytištěna na
počátku roku následujícího; přešla pak do různých vydání »Nové
sbírky veršovaných prací«, kdežto v definitivním souboru svých spisů
zařadil ji Sv. Čech do druhého, nejcennějšího oddílu »menších básní«.

Úmysl, zobraziti velikost husitskou se Žižkovou postavou v
popředí, nebyl v českém básnictví novinkou. Setkáváme se s jeho ná·
zvuky již na počátku básnického obrození našeho od obranné ódy
Puchmajerovy až k mladistvému H.ankovu plánu »Žižkyády«, kten'r
však nepostoupil nad nuzný vstup; že se ho nespustila ani vlastenecká
romantika, poznáváme stejně z hutné balady o Prokopu llolém v
»Ohlase písní českých« Pr. Lad. Čelakovského, jako z rozsáhlého cyklu
»Mstitel« Vocelova »Meče a kalicha«; ano, česk}-mi popudy se dal k
pokusu o epos žižkovské pobídnouti i Adam Mickiewicz. Nově vzbuzen
byl tento zájem svobodomyslným ruchem r. 1848, kdy současně oba
vůdčí dramatikové, Josef K. Tyl a Josef Jiří Kolar, pokoušejí se o
tragédie ze Žižkova hrdinského života! a rekovné smrti. Ale všecky tyto
náběhy, svědčící o statečné reakci proti předsudkům a pomluvám
období proti reformačního, uvázly na povrchu husitského hnutí a
nepostoupily od apologie osobnosti Žižkovy k jejímu psychologickému
proniknutí. Při tom namnoze se snažili čeští romalltikové vyložiti
Žižkovu neobyčejnou, ba výstřední povahu sentimentálními příběhy
rodinnými, jež jsou zdůrazněny zvláště v cyklu romancí Vocdových a
v rachotivé truchlohře Kolarově; tak si prostoduší básníci vysvětlovali
mstitelský a bezohledný rys v karakteru Žižkově, který v něm dusil
všecko shovívavou lidskost a měnil jej chvílemi v ukrutného
krvelačníka a strašného pustošitele rodné země - temné tyto rysy snažili se
básničtí vyznavači vlídné humanity vyvážiti tím, že důrazně velebili
Žižku jako slavného obránce národnosti, neúnavného šiřitele českého
jména a věrného vyznavače Husovy památky; všickni cítili vanutí
dějinné velikosti z hlaholu husitského chorálu o božích bojovnících,
ač2