Závěrečná katastrofa »:Evropy« znovu vyvolává v mysli poslední obraz »Adamitů«, díla to, s nímž tato alegorická skladba o sociálním zrevolucionování lidstva vykazujé nejvíce rysů příbuzenských. Ale výhled, jenž se odsud otevírá, jest daleko ponuřejší než výsledná perspektiva prvního rozsáhlého díla Čechova. Onde hynou sice ohněm a mečem veškeří sociální vzbouřenci smyslného života nad Nežárkou, ale nemilosrdní vítězové llad nimi, rigoristé táborští, zachraňuji ve svém táboře myšlenku společenského pokroku, dělné a účinné bratrství v duchu skutečně křesťanském; vždyť k praporům husitskÝ.m s rudým kalichem připiata jest naděje v příchod obrodné a omlazující Jednoty bratrské. Zde však zkáza jinotajitelného korábu neznačí pouze zmar krajních teroristů Rolandova rázu a starých nositelů zákonné' moci, jakým jest kapitán s Angelou, nýbrž i hlasatelů zdravé a přirozené obnovy v duchu sociální spravedlnosti a křesťanské lásky po způsobě básníka Pavla a zvláště Gastona. Mínil básník, poučený dosavadními neúspěšnými pokusy o společenské přetvoření :Evropy, svou alegorii naznačiti, že v naší době hynou i se svými utopiemi bez rozdílu snílkové revoluce či reformy, nedosáhnuvše břehů naplnční, a že dlouho ještě neudeřila hodina nového, lidštějšího a spravedlivějšího pořádku? Vzdálen pesimismu, jenž obecně upírá důsažný úspěch každému sociálnímu pokroku, oddává se Svatopluk Čech v )Evropě« přece ideové resignaci a nepopřává ·si iluse, že by přerod dnešních řádů a životr;ích forem byl na dohled - tento bolestný přízvuk tichého odříkání označuje »:Evropu« jakožto dílo uklidněné mužnosti na rozdíl od opojeného a burácivého jinošství »Adamitů«. ~ení to jediný odlišný rys mezi oběma skladbami, hluboce spřízněnými. Dialektická osnova >:Adamítll« založena jest valnou většinou na kontrastech typů cito\'ých, jako vůbec postavy její prožívají osud spíše v citové oblasti, prov