jakýkoli vztah této temné a cizokrajné krá.sky k náboženským
otázkám, jako vůbec všecky pomysly víry byly nadobro vymýceny z
diskusního pásma »Evropy« - byl by přiřkl básník důležitý úkon
ideový jí teprve potom, když šílenství zastřelo její smysly? Od pátého
zpčvu však zdůrazňuje básník, jak v popleněné a zneuctěné mysli
dívčině stupňuje se touha po zmaru, a jak Gonzaga svolává na sebe
i na lOĎ záhubu stůj co stůj, spatřujíc v tom jedinou možnost očištěni
- i kříž na prachárně jest jí spíše prostředkem k tomu než
náboženskou zárukou a vůdčí ideou; mísí-li se do zmatených a chorobných
představ svedené šílenkyně také prvky ~láboženské, jsou to spíše
vzpomínky dětské a přeludy churavého ducha než ideový poukaz
básníkův k vlastnímu řešení problému )}Evropy«. Co Svatopluk čech z
křesťanství přijal pro novou společnost, jejíž porodní křeče symbolisují
slovní i násilné zápasy na lodi vyhoštěnců - tot obsaženo v
projevech Oastonových a Pavlových; nikoliv nadpřirozené a zásvětné
náboženství, otevírající vstup do nebes, nýbrž pozemské a
eudaimonistické evangelium dělné lásky a obecného bratrství zachraňuje z
odkaiu Kristova Svatopluk čech pro zemi budouclíosti.

Roland konečně pochopí, co mínila Oonzaga: vytrhne jí planoucí
pochodeií, vyrazÍ dvéře prachárny a dokonává dílo zkázy. Nikdo na
»Evropě« netuší blízkosti katastrofy; naopak v tragické ironii právě
v této chvíli ozývá se lodí tucha nového života. Strážcův hlas s
vrcholku stěžně hlásí blízkost pevniny. Nadšené výkřiky z podpalubí, kajut
i paluby ladostně mu odpovídají. Básník Pavel, vina se k Angele, vítá
jaro vysvobozeného života. Pouze Gonzaga v modlitbě umírá,
podobně jako rybáři v závěru }>mK>řské fantasie«, vzý'vá Madonnu,
hvězdu mořskou, kdežto Roland, opojen krásnou hrůzou zmaru, ještě před
skonem svolává pomstu na pKmě rabské. Strašliý" vý'buch »[vropy«,
která v malém okamžení nadobro mizí v hlubinách vodních, podobal
se náhlému vodotrysku mísícímu proudy s plamenem a zpťisobenému
podmořskou sopkou. Ale za krátko zmizely poslední stopy
katastrofálního převratu na zčeřených vlnách; věčný klid moře, lhostejného
k bezmocnému vzdoru člověkovu, rozhostil se hrobem revoluční lodi,
a pouze rudý prapor Rolandův s troskami stěžně kmital se na hladině
Oceánu, který rychle zapomíná na ty, kdož v pyšné samolibosti nebo
v divokém rozmaru se chtěli vzpříčiti neměnné síle přírody.

230