proniká dramatickým epilogem jedenasedmdesátiletého vědoucího
Ibsena: žaluje na Poesii »matku Krásy a Vykoupení« proto, že svým
vyznavačům, nositelům a strůjcům nepřináší požehnání, nýbrž utrpení;
básník, tvořící krásu, sám není krásný, nýbrž cítí se marným stínem,.
majetníkem ničemného žití plného klamu, odkudž kanou vzdechy a
zoufálJÍ, aby je Satan sbíral, kdežto Bůh odvrací se od nich i od jejich
původce. Zikmund Krasiríski zde zavrhuje výlučně básnický a
estetický názor na svět, jenž činí člověka neúpln~'m a nešťastným, a
obviňuje Poesii, že »hubí jen ty, kteří se jí posvětili a stali se živ:Ýl11J
ohlasy slávy jejÍ«. Zcela opačně Pavel v básni Čechově: Poesie jest
mu nejvyšším, ničím nerušeným štěstím bez jakýchkoliv krisí,
neděleny-m smyslem a vykoupením života, celistvým naplněním osudu.
Volá-li ke konci kontroversy Pavel na Rolanda a jeho terorisuiící
druhy

»nuž skloňte před velmocnou hlav i zbraní
a spějte dál - neb smrt mi přeJte za ni!«

není to .I1ikterak výrazem bolestného vědomí, s jakým setkáváme se
u· Krasiríského, že poesie ničí své vyznavače, nýbrž radostným
výkřikem touhy obětovati se za slastné absolutno a najiti v oběti té
závěrečnou blaženost.

Roland vida, jak zřícený trám sráží Pavla k zemi, míní posměšně,
že poslední přání. básníkovo se vyplnilo, upevňuje si blasfemicky na
revolační čapku bílý květ, jejž Pavel dostal od Angely a běsní se svou
smečkou dál. Tu postavÍ se mu v cestu s četou svých věrných Gaston
a ukáže se v bouři lidské stejně energickým a statečným duchem,
jakým se předešlého dne byl projevil v bouři mořské. Stručně a rázně
odsoudí krvelačnost Rolandovu a jeho tlupy, překoná a odzbrojí je,
Rolanda pak samého srazí se schodů do podpalubí, kde přemožený
vůdce teroristti, opuštěn od druhů a s pomstyc~tivou rukou na spoušti
bez náboje, odmítá vzdorovitě vítězův návrh, aby se vzdal. Ještě na
okamiik kmitne »Evropou« naděje na záchranu: nad safírovým
klínem moře na palubě koupající se v zlatě slunce ztělesiíuje ji' Pavel
a Angela, objímajíce se v mil05tném dorozumění.

Než, jinému páru náleží tragické vyřešení lodi i básně. Roland uzři
v pozadí podpalubí šílenou Gonzagu, pronásledovanou, stejně jako za
divokého dialogu s rozvášněným knězem, ne odolatelnou touhou po
228