parodistickými zásnubami kněze a Oonzagy, jež zvůle satyrského
zástupu přivázala k sobě na stožár; posměšnou tou ceremonii básník
sám zironisoval odvážně milostné tužby knězovy z druhého zpěvu.
Krutý posměch ten stupňuje se až k sarkasmu, bylaf Oonzaga za
o"udné noci, kdy povstalci opanovali );Evropu«, znásilněna a zároveň v té
zneuc(ujícl chvílí pozbyla rozumu - jako pocuchán a rozedrán iest
její ~at, náhle zrazující její nahotu, tak poplenčny jsou její smysly,
z nichž chvi1emi ještě vyšlehne plamen zoufalství a touhy po zničení.
Rczmarná řeč, kterou pitvorný mluvčí paroduje kněžské požehnání
snoubencům, přechází z burleskníh0 tónu mimoděk v' nadšenou a vážně
míněllou apoteosu pohlavního pudu, »jimž sladké žití mysterium
proudí, jenž písně nesmrtné z úst pěvců loudí, z mramoru tesá božské
útvary, i pod madon se vkládá sladkou řasu a plá«; z pusté a hrubé
orgie plavecké, kterou známe z »Bouře«, přenáší nás básník rázem
do smyslného ovzduší »Adamitů«, kde hned v prvním zpěvu Mojžíš a
Ada podobně zpívali chválu svobodného puáu, udržujícího a
oblažujícího člověčenstvo.

/Nad »Bouři« i »Adamity« postoupil však Svatopluk Čech v líčení
mořského orkánu, jenž, povstav nenadále z hlubin vod rovníkových,
rozplaší bujné bakchanale; nemusil tentokráte již při líčení bouře
přikláněti se k pouhým předlohám literárním. Jak nestvůrná vlna
výsměšným úderem smétá nevázané h}-řivce s paluby; jak neurvalý vichr
zmocňuje se vášnivě svolného těla Oonzažina; jak bouře hází svévolně
stožárem i přídou korábu; jak náhlý záblesk slunce pohrává záludně
s vlnobitím a mění je v podivné útvary - toho nemohl v působivé
střídě dojmů zrakových i sluchových zachytiti básník, který by byl
neznal.moiské bouře z vlastní zkušenosti. Svatopluku Čechovi
nestačilo však zachycení ryze d-eskriptivnÍ, které by vyhovovalo prostým
potřebám epickým. Mořská symfonie tvoří tu takřka jen orkestrální
doprovod k dramatickému dvojzpěvu kněze a Oonzagy, ocitajících se
na svém stožáru uprostřed bouřného vlnobití na vrcholu exaltace.
U kněze opojeného zrádnou nahotou dívky blízké na dosah ruky a
přece nedosažitelné jest to ekstase milostné touhy, rozpalující celou
bytost: v dotycích slunce cítí jeho chtivá pleť polibky, v šumění vln
slyší nedočkavě uší milostnou píseň spojení, v dočasném klidu na moři
i na lodi pozdravuje možnost zakotveni na tropickém břehu, kde
stejně jako Pavel obklopuje selanku své lásky s Oonzagou rámcem
exo224