polského emigranta y »Evropě«, dvojí orgie povstalců v třetím oddíle
»Nebožské komedie« a v pátem zpěvu »Evropy«, společná apoteosa
křesťanské lásky v obou dílech, shodné pojetí poesie, jež vyznavače
své blaží, ale posléze hubí, konečně i Oonzažino viděni II Cecha,
vzniknuvší prý přímo jako ohlas závěrečné vise Pankrácovy) jeví se
podružnými vůči této ústřední rozdílnosti, zvláště da.ií-li se organicky
vyvoditi vesměs z ostatílího Cechova nazírání myslitelského i
uměleckého.

V třetím oddíle »Nebožské komedie« i v pátém zpěvu »Evropy«
ocitají se obě obdobné dvojice Muž (hr. Jindřich) s Pankrácem a
Oaston s Rolandem skutečně v situaci, kde lze mluviti o příbuznosti. Za
okamžiku krajního napětí, na němž záviSÍ další řešení dějové, stanou
naproti sobě v dialektickém sporu; každý z nich hájí s krajní
rozhodností ideu protilehlou. Jako na zámku hraběte Jindřicha stojí Muž na
nejkrajnějším křídle šlechtických a nábožen~kých auktoritářu, tak za
jasné ranní pohody rovníkové hlásá Oastonna palubě »Evropy«
zásady naprosto umírněné pravice revolučních komunistů; Roland i
Pankrác jsou souhlasně představiteli bezohledně dusledné levice. Ale
vyjímajíc rys snivosti, který stejně karakterisuje Gastona jako hraběte
Jindřicha a vnáší jakýsi mollový tón do těchto postav plných mužné
opravdovosti, bylo by sotva lze shledati bližších podobností jak mezi
Mužem a Oastonem, tak mezi Pankrácem a Rolandem; základní
východisko jest do té míry různé, že vuči němu ustupuje shoda funkcí
dialektických. Proti zjednodušující metodě Grabowského třeba
vytknouti velmi důrazně: nejen ideje promítnuté symbolickými postavami
se u Krasiúského a Svatopluka Cecha nadobro liší, ale i postavy samy
kdrakterisovány isou tak, že sotva lze mezi nimi shledávati vnithú
spojitost.

Co má společného hrabě Jindřich, před očima světa neochvějný

. obránce starých řádů a před zrakem vlastní duše odpadlík od nich,
s důsledným komunistou Oastonem, jenž svůj ideál nové mravnosti
provádí v naprostém souhlase s nelomeným příkazem svého
svědomí? J1rabě Jindřich jest rozkošník a sobec, jenž za to, že »nic
nemiloval, nic nectil kromě sebe a myšlenek svých, zatracen jest na
věkv« ~ Gaston vyčerpává se občtovnou a nadosobní láskou ke všemu
lklstvu a nezná těžšího hříchu na člověčenstvu než sobectví.
Jindřichovo utkání v slovní půtce s Pankrácem jest průpravou k rozhodnutí,
222