temperamentu, bořícího bezohledně vše, co se staví do cesty,
vyvolává čistě galskou podobiznu věčného romantika vzpoury A.
BlanQuiho; pro alegorickou povšechnost Cechových záměrů v »Evropě«
byly by se tyto velké obecné typy francouzských revolucionářů
ho-dily rozhodně lépe než podobizny historických komunistů z r. 1871
na př. Ferrého neb Rigaulta, na něž také poukazováno. Zato
nenasvědčuje nic tomu, že by byl básmk použil pro tuto kanikteristiku
jakýchkoliv rysů rusk~'ch revo1:.lcionái'll, lderé koncem 70. let i u nás
byly známy [lejen· z . pádného, <} osobitého vystupování M. Bakunina
a P. Kropotkina, ale i z dušezpytných portr6til a zásadových rozprav

v re:l1istických románech ruských.

Za to· zařadil básník mezi revolucionáře, nově vystupující ve
třetím zpěvu, jednoho zástupce slovanských národů, jenž nese na čele
určitý zna;{ kmenového s~-ého příslušenství: jest to sličný emigrant
polsk~T, usedající za temného večera po bok básníka Pavla, aby se
mu vyzpovídal ze vzpomínek na národní posláni politické a z
blouznivé touhy po ztracené otčině. Alegorickou všeobecnost skladby,
vyhýbající se jinak vší přesné karakteristice časové a místní, porušila tu
úmyslně - a k nespornému prospěchu básně - netoliko vroucí
náklonnost příslušníka mladočeského poko!eni k PO!Sk}'lll povstaldim, ale
i správně poučená úvaha dějinná. Od r. 1830 sledovala západní
~vropa s nadšenou srdečností vývoj politických vě·cí v Polště, a Prancie
i ŠvÝcary otevíraly ochotně své náručí polským uprchlíkům, kteří se
v nových vlastech stali obětovnými i věrnými rytíři myšlenek
revolučních; sám Mickiewicz v politických statích i v prorockých
»Knihách poutnictva polského« nerozlučně spial vítězství národního ideálu
polského se socialistickým zrevo!ucionovánim Evropy. Vybídnutí
jasnovidného Adama došlo ohlasu na obou stranácli: jestliže mezi
organisátol'Y povstání r. 1863 byU revolucionáři mimopolští, volal-li r. 1868
Liebknecht k mezinárodním dělníkům, aby nespouštěli s očí vzkříšeÍ1Í
Polsky, stanuli r. 1871 emigranti z Polska v zástupech pod rudými
prapory komuny pařížské, ba darovali jejímu vojsku dva generály,
Dombrowského a Wróblewského. Takto postava rytířského psance
polského v Čechově »Evropě« není libovolnou invencí; ne neprávem
dostalo se za ni jakožto za nejlépe provedený výtvor ze všech postav
»Evropy« českému básníku vděčné pochvaly od polského kritika T.
St. Orabowského. »Toulavý dálné Polsky syn« jest v podání
Cecho214