vlasá družka Oonzaga, v jejíchž tepnách koluje směs krve evropské
a východní, vyzývavá krása smyslné přich1Hi vedle cudného půvabu,
vášnivé pokušení vedle nevinné něhy, poloodhalené ženství vedle
plaché uzavi'enosti s očima sklopenýma; spolupracovala zřejmě na této
postavě vzpomínka na sličnou Židovku, s níž se Čech kdysi plavil podle
jižního pobreží krymského. Tam, kde světlý zjev Angelin mimoděk
vzbuzuje nesmělou a ryze citovou touhu snílka Pavla, básníka
mezi revolucionáři, nítí horké vnady Oonzažiny divokou smyslnou
ž~dost kněze, když přes' listy breviáře sleduie zrakem svlékaiicím ze
všech rouch kvetoucí tělo divčino - líc a rub erotického serafinismu
Čechova soustředěn tu podobně jako v »Adamitech«. Kněz, jehož
postava, napověděná v prvém zpěvu poněkud jinak, než iak ji odhaluje
tato scéna na palubě, zůstává neprokreslena i v dalším ději, nezná
v slastném a zároveň zahanbujícím svčm pokušení nic ne'ž dvě
1'02hodr,á slova náboženského zaklínadla; poeta revolucionář, povzbuzen
teprve prímou výzvou Oonzažinou, vyžádá si bílou růži z Angeliných
vlasů a odnáší si ji do osamělé noci pod hvězdami jižního nebe.

Básník Pavel, blíženec idealisty Adama z první Čechovy velké
skladby myšlenkové, přijal nejeden rys od svého tvůrce: jako
Svatopluk Čech mladých let kolísá mezi poesií romantickou, jež jest ůtěkem
ze světa, a mezi veřejným činem, který chce tento svět pře rodit, a
staví-ll své lyrické umění do služeb revoluce, nepřestává si vyčítati
Zl adu na duchu básnictví, zabočení do společenského kalu a životn!
disharmonie; v lecčems shoduje se také se svým jmenovcem,
churavým poetou v povídce »Poslední jaro«. Jako Adam, neuspokojený
divokým realismem Naháčů, odvrací se také Pavel od revolučního
tábora. aby se zapředl do samotářsl\:ých dum a sebeobžalob; skoro
symtcIicky působí rys, že odnesl si z bitevní vřavy komuny zchromenou
ruku. Jeho plaše toužebný vztah k Angele jest přímo opakováním
milostného poměru Adamova k Jitce: i zde Svatopluk Čech prostě pa
rafrazoval svůj mladý výtvor.

Mezi druhým a třetím zpěvem »EvI'Opy« zeje značná časová
mezera: jižní oceán proplut, a loď zvolna blíží se k břehům; vyhoštěnci
shodli se v tajné úmluvě na násilné vzpouře brannou mocí a opřeli
své revoluční naděje o zradu lodníků; básník Pavel, ZbOŽllUjící v
plachém sněni dceru lodního velitele, odpadl v duchu nadobro od
dosavadníčh svých druhů-psanců. Nenažnačiv čtenáři ani sebestručnější
212