otčinou byla revoluční Paříž, kam pospíchal se občtovat a umřít.
Když po třech letech, asi na sklonku roku 1877, skládal jeho tvůrce
alegorickou báseň o »Evropě«, kde až na jedinou výjimku, »toulavého
dálné Polsky' syna«, úmyslně jsou setřena veškerá určení národnostní
a místní, tanula mu na mysli Jakožto vlast revolucionářů .Francie, která
vymítla »blouznivé škůdce« ze svého okruhu a odeslala je na
chmurném korábu do tropického zámoří; snad rozpomenul se Sv. Čech na
seclm tisíc komunistů pařížských, které francouzská vláda odsoudila
a poslala do trestanecké osady v Nové Kaledonii ve vodách
australských. Ale ani slovem nenaznačil vstup prvního zpěvu »Evropy«,
jehož exposice ukazuje poněkud jinam, než kam se zatáči další proud
dějový, odkud vyplouvá prokletá loď vyhoštěncú. vstříc nejistému
osudu; čtenář může pomýšleti nejspíše na barevné obrysy
iihofrancouzských přístavů Marseille a Cannes. Básei'l zahájena jest mlhovitou
tajemností; loď »Evropa« spuštěná do moře beze hlesu, bez pozdravu,
bez člunů průvodních opouští břeh jako koráb duchů; veze! duchovou
nákazu, bídné vyvržence sociální. Sotva básník několika verši
temných barev a hustých stínů, jejichž mlhu trhá živý shluk řečnických
otázek, nadechl turnerovskou malbu záhadného korábu, vkládá
rozsáhlou apostrofu lidstva, která, jako vzýváni Musy u starých epiků,
odllaluje vlastní inspiraci celé skladby.

Tento vstup stojí v Čechově básnickém díle osamocen.
Svatopluk Cech, jenž z dějin pravidelně pozoroval časově neb místně
ohraničený úsek, a na vývoj člověčenstva hledíval vždy ze zorného úhlu
českého neb slovanského, vidí tu náhle před sebou v znepokojivé,
ano vášnivé visi celé drama lidstva. vždy neklidného, vždy
neuspokojeného. Avšak nestojí sám před nekonečným tím děním tich a něm
jako, trpný pozorovatel; řečnická otázka za otázkou obrací se k oné
hrcmadné bytosti, kterou jest člověčenstvo, stojící nad troskami antiky
a středověku a přemýšlející o možnostech dalšího vývoje. TeQto
postoj řečnický i symbolicko-ideologické pojetí dějin v úvodní apoteose
ukazují, kam se Svatopluk Čech připial ve své »Evropě«, skladbě
národně determinované a nejuvědoměleji tíhnoucí ke kosmopolitismu:
podlehl tu, byt jen na čas; vlivu Jaroslava Vrchlického, jenž za
vedení Micheletova, Quinetova a zvláště Hugova p'očal nazírati na mytu s,
na histor ii, na přítomnost jako na články nekonečného řetězce
vÝvojového, ve kterém každý dil symbolicky zrcadlí růst a dospívání
lid208