může býti považována za průpravný komentář Cechovy vlastenecké
6dy »Nevěřme nikomu!«

Takto má feuiI1etonistika Cechova ráz podružný: je-li vážná a
naléhavá, jevi se prosaickým náběhem časových chans6n; kde je hravá,
rozmarná, lehounká, tvoří doplněk k arabeskám a humoreskám; občas
hlásí se. v ní budoucí básnické báchorky. Ze tří Nerudových žáktl a
po\račovatelů ve feuilletoně, nezůstal umění causeristickému, jež stojf
na rozhraní novinářství a výpravné pr6sy, věren ani jediný; ved1e
Svatopluka Cecha byli to v sedmdesátých a osmdesátých létech Pran':'
tiš~k Herites a Jan Líer. Něžného a citlivého pěstitele lehké arabe$ky,
jakým byl František Herites, vedlo pozorné a oduševnělé pozorováni
společenského kukátka k realistickému gemu povídkovému. Jan Líer,
Mlnivý a překypujicí virtuos posměšné i kárné causerie, tíhl vždy
určitěji k výchově uměleckého vkusu a zakotvil proto výhradně ve
feuilletoně výtvarně a divadelně kritickém, kdež nemusil zapírati nic
ze své pohrdavé převahy estétské a západnické, která jej tak
odlišovala od lidumilného a často i prostonárodního ctitele domácí půdy,
Františka Heritesa. Svatopluk Cech sice ještě několikráte rozbil svůj
dočasný stan pod čarou denního listu, ale vždy pociťoval, že to jsou
pOuhé bezvýznamné zastávky na pouti za výboji básnickými.

201