též nad čarou. Některé z těchto besídek jsou rázu v nejužším smyslu
novinářského, tak na př. líči-li mrzutou nesnáz nudícího se odběratele
novin na venkově, jemuž se nedostalo předplaceného denního listu
(»Podzimni vzdech venkovského čtenáře novin«), nebo sesměšňuje-li
divokou a velmi zábavnou burleskou nestydatou reklamu zámořských
deníků (»Americký inserát«), nebo dává-li tv »Trampotách
kritikových<<) nahlédnouti do trudného zákulisí našeho venkovského
časopisectva. Jinde Svatopluk Čech ,dosti všeobecně baví se čtenářem o
rozmanitých stínech, próvázející veřejný život český: v črtě »Náš národní
strýček<, protekcionářstvím všude vládnoucím, ve feuilletoně
»Pokynutí našim rozhodujícím kruhům« domýšlivou osobivostí domněle
zneuznaných veličin, v novoroční besídce »1882« národními přáními a
v rozpravě »Konečně« (i v její variantě »Iioflerova slza«) universitní
otázkou pražskou.

Nejednou' obrací ostří svého končíře přímo proti našim
německým protIvníkům; jde-li takto o otázky národního byt! a nebytí,
opouští jej hravý- rozmar a nadcházi prudká vážnost. V satirickém paskvilu
na germánském velikášství »La grrrande nation« přímo pozorujeme; jak
se rozhorlené patos deře původně zamýšlenou hravostí causeristickou,
ale v povidkově zaokrouhleném obrázku hanebného odrodilství »Bask«
s travestií příliš průhlednou, jde všecek žert stranou. Kladné zásady
svého vlastenectví vyložil Svatopluk Čech r. 1&81 dvakráte. Jednou
retrospektivně v příležitostné črtě na počest J. K. Tyla »Kde domov
mllj«; tu - jakoby průpravou k pozdější básni »l\\rtvým vlastencům«
nasti'ňuie dosud platné hodnoty národního obrození a žádá dojat
zachování tradiční souvislosti s nimi. Po druhé učinil to přímo a velice
důrazně v štědrovečerním rozhovoru »Náš vánoční strom«. Jest to
polItická rozhlídka hlavně po darech, jež naše důvěřivost z Vídně
očekávala, ale jichž opět nedostala, zapomínaiíc, že všeho máme·a
můžeme se nadíti pouze od sebe samých. Odtud temenÍ důtklivá výzva,
abvchom hleděli jediné a výhradně k sobě, nezapomínaiíce, že všude
kokm nás se vlní a o nás usiluií zapřisáhlí nepřátelé němečtí:
nedoufejme v jejich pomoc a přízeň. Za to však »po krevních bratřích
slovanských stále se ohlédejme, nechť odpovídají třeba k pohledu naší
lásky chladností nebo velkqpanským pohrdáním; ale především
vznášejme vysoko prapor s heslem usilovné vnitřní práce!« Stať, jež
zakončena jest výzvou ke sbírkám pro »Úsltřední matici škqlskou«,
200