aby tam zemřel svou trvalou chorobou plicní, ale před skonem na
rychlo dokončil dílo, v jehož posmrtné slávě vidí smysl svého života.
Postavou básníka Jana rozmnožuje se značná řada básnících snílků
v Čechově próse, ale ani Václav Hrdina z »Oblak«, ani Vladimír
lirdlička není vystižen s tou silou sugesce, jako tento zasvčcenec
srni'ti a beznadějný nápadník slávy. Život a skutečnost blíží se k l1ěmu
v podobě zdravě smyslné a přirozeně krásné české venkovanky;
blouznílek odmítá ji a jde za svým přeludem slávy, který jeho
hořečné obraznosti hutní chvílemi v alegorickou postavu vzdufné a
záhedné dívčiny. Napíná poslední síly, aby dokončil velikou báseň
byronskou, od níž čeká nesmrtelnost a seznamuje s ní lékaře Tabunova.
Právě na místě, kde Jan odpočívá, vypráví Tabunov, kterak dílo
mladého řeského básníka poznal, kterak při veškeré střízlivosti svého
ducha nabyl z něho dojem básnické velikosti pisatelovy, kterak však
již v den, kdy přišel mrtvého Jana navštívit, nalezl z rukopisu básně,
urc;ené pro nesmrtelnost, ubohé zbytky f. kterými děti rozněcovaly
ohníček, kterak zachránil ze všeho jediný list. Ten chce dáti při
kavkazském výletě přečísti Janovu krajanu s přáním, aby, uveřejně
alespoň zbmek, přispěl k částečnému splnění snu nešťastného blouznivce.
Leč nedaleko zádumčivého hrobu poetova, kde Uljana, jako nové
zosobnění přeludu Janova, právě vykonala náhrobní pobožnost, urve
vichr tento poslední lístek a unáší jej do propasti -- a to je sláva.

Teskný mrak elegie rozprostřen jest nad touto povídkou bez
zápletky, v níž všecky postavy mají lehce kreslené obrysy,
nepřipouštějící propracované individuálnosti; jakoby nadechnut jeví se marný
a krátký osud lidský na pozadí věčné přírody velehorské, klidné a
Ii€.hnuté až k necitelnosti. Nejen básnická sláva, ale i milostný vznět
a vůbec všecek ruch touhy a úsiií ukazuje se v čirém vzduchu
kavkazského, kvetoucího kraje jako iluse, jako pára, jako dým. Básník
sotva pětatřicetiletý dává v této práci spíše lyrické než výpravné
s bohem všem ilusím mladosti; činí to bez hořkosti, se zádumčivým
\'děkem. Jest to jiná tvář téhož romantického pojímání života, jež
mluvilo ke čtenáři z humoru Čechova. Tam usmíval se dobromyslně neb
šibalsky lidem zakletým do svých ilusí a neuvědomujícím se, že vše
to, co je vzněcuje, pobuřuje, těší a bolí, jsou jen marné přeludy; tam
ukazoval se shovívavou moudrostí, jak skutečnost léčí ze sladkých
klamů srdce °i ducha, a jak člověku přece bez nich nelze žíti; tam
1~2