vít dobře, že zralé životní moudrosti se dobeřeme teprve, prošli-Ii
jsme :l1nohou pošetilostí a hledali-li jsme právě v ní marně své
uspokojení a štěstí; učí sebe i jiné shovívavosti tím, že budí pochopení a
odpuštění pro podružné úlohy a truchlosměšné episody v lidské
komťdii. Nestaví se nikdy mimo všední dav, jímž vyplnil své humoresky
a črty, natož proti němu; naopak získává si právo k ironii a k
persifliži jiných tím, že nejčastěji ironisuje a persifluje sama sebe, jako
právníka i poetu, jako ilusionistu v lásce i v lidumilství, jako
romantika ze staré školy i beznadějného panice. A vlídný tento humorista,
shovívavý i v satiře, jest pravým básníkem také v próse. Mnohdy na
úkor novelistické soustředěnosti, jíž jindy, hlavně v krátkých, ostře
pointovaných povídkách (na př. »Jabloň«, »fiorella«, »Duch
markýzův«, »filemon a Baucis«, )'Deštník«) dosahuje, jsa v tom soupeřem
samého Nerudy, maluje zálibn}'lll štětcem akvarelistovým nad světem
reality oblaka barevných přeludů a duhových ilusí, popisuje do široka
a sugestivně výjevy a dějiště, jež dávají zapomínati na střízlivost
rozumového a empirického poznání; doplňuje skutečnost báchorkou a
hmotný prožitek hrou fantasie. Jest z romantiků, kteří by nechtěli,
kteří by nedovedli jinak žíti, ačkoliv znovu a znovů je přesvědčuje
zkušenost, že iluse jsou párou a dýmem.

Proto v četných novelách, psaných po třicítce sotva dovršené,
želí Svatopluk Čech s lyrismem tak nepokrytým odchodu mladosti,
v níž jediné mělo srdce odvahu a schopnost oddávati se plně
romantickému ilusionismu. Stesk ten, jemuž nejvýraznějši formu dála
báchorka o signorině Gioventu (»Mne milovat? Ach, již pozdě, písaři můj!
Již nehodíš se za švarného milána. Již nejsi hezký: údy tvé pozbyly
pružnosti, duše svěžesti, hlas jarého zvuku, oči tvé jsou kalné a vlasy
řídnou. Již nejsi k milování, písaři můj! A hleď!, já, mladost tvá, nejsem
již také krásnou skutečností; jsem pustý sen, myšlenka člQvěka, jenž
vzpomněl si v noci masopustní na ztracenou mladost svou i zavěsil
mi tuto slzu do čela a kolem údů cetky své zvetšelé obraznosti, jsem
pouhá maškara. Signorina Gioventu, pane, SignorinaGioventu.
Addio!«) promítnut jest častěji povídkovým motivem, jak touha zestárlého
muže pc kvetoucí dívce žalně ztroskotává: »Strýc« a »řIůl Kašpara
SvLteckého« vyprávějí o tom s humorem; jemnoduchá miniatura »Na
břehu mořském«, prosycená také nadšením pro politickou svobodu,
pokouší se o smírné řešení rozporu; »Výlet do mladosti« rozpřádá
176