dobnějako »Sílenec« neb »Ubohý věřitel«, ukazuje se suchou věcností
a s vtipn}m humorem, jak právní proces, protahovaný do nekonečna
nevylťcitelným sudičstvím, přerůstá svůj předmět i své nositele a
stává se osudem polopitvorným, poloděsivým; až molierovský spár
prokmitává několika stránkami, jimiž Čech dovedl duchaplně
zpersiflovati právní procesuaIism, povoláni advokátské, nade vše vŠak
neuha:~itelnou žízeň lidskou po spravedlnosti, zvrhuHci se v čirou pošetilost.
Z prachu a dusna advokátní kanceláře roznista se v tragickou
báchorlm· s ostny satiry a květy fantasie jemná improvisace masopustní
»Signorina Gioventu«; do truchlosměšného příběhu ubohého písaříka,
lrterý jde 1Ia masopustní. mumraj jako reklamní manekýn žida Tai~
telt'sa a tam se v deliriu setká s vlastní prchající mladostí,
poručníkovanou rozumem, vpředl Sv. Čech vedle obvyklé zduchovělé ero~
tiky toužný stesk za nenávratným mládím - v dokonalé
psychologií~asnoubil tu trapnou skutečnost s barvitým snem, vidinů touhy s
přeludem hořečky, hloubku alegorie s půvabem báchorky, vše v rámci
názorně a přesvědčivě reálném.

AutobIograficky isou prokresleny také ony práce povídkové, kde
tčží z bolnoslaákých zkušeností mladého »kandidáta nesmrtelnosti«;
hohémský rozmar, necli ut k společnosti spokojených šosáků, vtipná
~lebeironie, ale i přímá literární satira proniká nejen vervní črty
'»Spisovatel, kterého nikdo nečte«, »Člověk, jenž vydal básně« a
»Poslední vánoční povídka«, nýbrž i některé episody větších prós »Výlet do
Choľvatska« a »)Poslední jaro«.

Ale Praha, kde se o Čechovu osobnost dělila advokátní kancelář
s redakční místností a se stolkem v kavárně, příliš tísnila
snílka-ilusionistu; vzpomínky dětské, touha po splynUtí s přírodou, vrozený
idylism jej vábily na venkov. V novelistické motivaci vyjadřoval tento
títěk z města buď přijetím vychovatelského místa v šlechtiCké rodině,
neb návštěvou u rodičů přítelových neb přímo výletem do rájů
jinošství; novely »:Endymioll«, »Filemon a Baucis« a »Výlet do
mladosti« zastupují toto troji řešenÍ. Syn vrchnostenského úředníka znal
poněkud venkovské kavalíry a uvedl je do několika povídek;
nehledíme-li k rozsáhlejším skladbám »Oblaka«, »Mezi knihami a Iidmi« a
»Iiovor listí«, vystupují v »Souboji«, »Ledové kněžně«, ».Endymionu«
a "Foltýnově bubnu«. Jejich typy jsou však většinou konvenční, a
jsou v celku obmezeny na tuto běžnou čtveřici: šlechtice znalého světa
]72