bvmoreskami, vždy proniká v nich již po slohové stránce prvek
~ubjektivní. Děj se namnoze ztrácí pod dekoračními úponkami volné
causerie tu posměšného, onde zádumčivého rázu, takže se ocitáme co
chvili na pomezí feuilletonu; odbočka satirická, líčení krajinářské,
duma sebezpytná, žertovný rozhovor se čtenářem. odvádějí
vypravovatc!e znovu od vlastního povídkového jádra, ale poskytují mu
příležitost, aby se oddal sám sobě a pověděl o vlastních názorech,
naladách a nápadech málem více než kolik se čtenář dozvídá z
karakteristiky nove1istických postav. Pro tento ZPllsob podání ryze subjekth-":
ního hodí se výborně vypravování v první osobě, při ccmž Sv. Čech
lJěkdy maskuje osobnostní ráz podtitulem »povídka přítelova« neh
),ze zápisků přítelových«; tak jsou v první osobě podány burlesky
»Souboj«, »Dobrý skutek«, »Přcdčitatel« a »Napoleon«, melancholicky·
nadeehnuté povídky »Ledová kněžna« i »fiorella« a tři novely s
pwpracovaným pozadím cestopisným »Kallobiotika na cestácl1«, »výlet
do Chorvatska« a ),Sláva«.

Subjektivní toto zbarvení novel, humoresek či črt ČechovýeL
opravňuje, aby i životopisec s důvěrou sáhl k nim jako k dokumenWw
a vyvážil z nich hojnost teple intimních a názofllých poznatkll o
Čechově mladosti i o prostředí, v němž básník tehdy dorústal obecné
proslulosti literární; není nesnadno odhadnouti za hlavními postavami
drohnydl těch povídek vlastní osobnost spisovatelovu.

Nejčastěji čerpá rozmarný vypravěč z nevítaných zkušeností
advokátního koncipienta, který v období lumírovském zápasil o čas
i O síly s básníkem a redaktorem. V »Souboji« vidíme jej unavell;1
přípravami k právnickým rigorosům; v »Ledov~'ch květecl1«
proiíváme s nim nudu obchodního soudu; v "jabloni;<, v »Ubohém
včřiteli«, v »Napoleonu« a v »Signoriuě Gioventu« vdechujeme v
advokátních .kancelářích prach zvířený starými, suchopárnými akty; vedle
svrchovaných šéfů, opojených vlastní právnickou důstojností,
výbojných neb rozmrzelých koncipientů a shrbenÝTh písařů, nadobro
oloupených o dary života, potkáváme tu, namnoze v groteskním zkroiení,
po]osměšné, poloubohé postavičky venkovsk)'ch mandantů stižených
vá~ní sudičskou až k monomanii. Nuzně motivov.aný »Napoleon« s
konvenční zápletkou milostnou prozrazuje mimochodem leccos ze záhad
básníkovy tvořivosti, která v kancelářském zaměstnání nenáviděla
svého nepřítele. Zhuštěně a řízně vypravovaná novela »Jabloň«,
po
17l