vách tak děsivých a s náladou tak naléhavou proslavil v arcidílu
romantiky polské »lámku Kaňovském«; u Sv. Čecha k malbě vzbouření
přistupuje humor, k epice dějové energická, ač povšechná kresba
postav hlavně zámeckých. Pohříchu nedospěla přes exposici ani tato
práce. od jejíž zcela knižní historičnosti se mladý spisovatel trvale
obrátil k látkám ze skutečného života v bezprostředním svém okolí.

Všecky povídkové a feuilletonistické práce, jimiž se v pětiletí
1868--1873, hlavně v časopiseckých podnicích bratří Skrejšovských
Svatopluk Čech uvedl jako prosaik do písemnictví, maií žívý vztah
k realitě, kterou znal, prožíval a provázel poznámkami ironickými,
a to i tenkráte, když v zámyslech satirického jinotaje se uchylují za
meze životního poznání Čechova. Drobné práce, kterými r. 1869-1870
vyplňoval feuiIIeton »Pokroku« a r. 1870-1871 přílohy Kořánova
»Světozora« a z nichž do »Povídek, arabesek a humoresek« převzal
jen několik kusů, odsoudiv ostatek buď do »První knihy povídek a
črk v souborném vydání svých děl nebo k úplnému zapadnutí, tvoří
takřka průpravu vlastní novelistiky Čechovy. Jak malou kladl na ně
váhu, dosvědčuje otevřené doznání v pozdější vzpomínce na krušná
a přece radostná léta literárních začátků: )} Všecka moje ctižádost
~,řipínalase tehdáž k veršům a na prpsu shlížel jsem téměř s
opovržením. Ale tíseň hmotných poměrů přiměla mile, že jsem si usmyslil
snížiti se, jako k vedlejšímu výdělkářskému zan:ěstnání, k bídné řeči
nevázané.«

Postavení mladého feuiIIetonísty v »Pokroku« nebylo zá.vidění
hodno. Nau5ený horlitel pro svobodomyslnost a demokratism ocitl se
v redakčním svazku staročeského deníku, obracejícího se umírněně ke
konservativnímu čtenářstvu a odsuzujícího liberalismus a lidovládu.
Proti domácím odpůrcům strany Sv. Čech nemohl a nechtěl
vystupovati; bičuje protičeské snahy vládní. musil i pod čarou zachovávati
klidnou míru; nabízelo se mu tedy, aby pro svou satiru volil poměry
zah~aniční i aby tam, kde se mínil dotknouti něčeho časově
ožehavého, volil buď jinotaHtelnou formu báchorky neb halil své
vypravování do exotického roucha, nejčastěji východního; tím se zároveň
vyzbrojoval vydatně proti censuře. Podle své mírumilovné a neútočné
povahy nerad bral na mušku určité protivníky; jako básník neodolal,
aby v dočasném novinářském jhu neposkočil podle rozmaru své hravé
obraznosti: vedle kárné a výstražné tendence vkládal do svých satir
166