věru znovu jest zdůrazněn základní kontrast básně, volná krása exotického Východu a stísněná mdloba českého domova: »A líp se ti v tom hrobě bezejmenném. příteli, dřtmá v hrdin objetí, než pod laciným veršem, pod kamenem, Jejž snesli by tí z chlubných obětí, jejž vztýcili by u slavnostním hluku a v kUn zas chabou položili ruku.« Svatopluk Čech poklonil se básníkům, kteří, sežehnuti na prahu mužství bleskem smrti, padli na Kavkaze, jako padají za bouře rozkvetlé stromy pralesa v Mingrelii, Martinskému, Lermontovu, Havlasovi. Zdá se, že chvílemi jim i záviděl. Jeho osud byl jiný. Kavkaz zůstal pouhou episodou jeho lidského vývoje i básnického díla, ale. episO