čechů zt1stáv31o na papíře, pudilo Bohumila Havlasu neodolatelně do
bojů, k obětem, na smrt.

Proto předčasný a chrabrý skon Havlasův zachvěl mocně
básníky českými. Dva z nÍch, Jose! V. Sládek a Svatopluk Čech, poslali
za ním po hluboké elegii, třetí, Otakar Mokrý, ve zbožné studii
zamyslil se nad smyslem a tragikou jeho osobnosti. Svatopluk Čech ještě
po létech vzpomínal mladého druha s pohnutím a umístil jej v náladóvé
črtě >,Ještě jeden divadelní vlak« v čelo nočních přeludů, s nimiž se
setká v osamělé čekárně roztocké. Sládkova píseň (v »Jiskrách na
moři«) má citovou prudkost a výrazovou bezprostřednost improvisace.
Bolestně přiléhav~-m způsobem kreslí duchovní podobiznu druha, jenž
»přál si umřít rád«, dí-li »byls jedním z nás, jimž osten nepokoje
v srdce Ví yt, jejž zlomí hrob, ne čas«. S mužně hořkým smutkem, ale
Jakoby se zadrhlým hrdlem mluví o vzájemném odcizení druhů v
našem životě, jimž i Havlasa trpěl; avšak s přichylnosti srdce dětského
staví proti osamělému chladu ciziny, kde přítel dokonal, jeho touhu
po spočinutí v mateřském klíně. Závěr elegie nese v každém slově
ražbu sládkovskou. Ani šelest větru na pustém rově ani slova
soudruhů z dáli neprobudí básníka; jen té trávě, která mu nad hrudi
V7.fostla, buď posláno z vlasti pozdravení! Sládek, jenž z každého
zlomku života dovedl vyjmouti jádro ~istě lidské, nepotřeboval ve
svém žalozpěvu naprosto malebných přízdob, ani cizokrajné štafáže:
jako ;jndy, i tentokníte tkvěla jeho síla v pádné prostotě mohutného
citu. Již však O. Mokrý, jehož láskyplný nekrolog sestupuje hluboko
pod povrch zjevu Havlasova (v »Osvětě« 1878) uznal za dobré zesíliti
dojem liavlasova »života v umírání a života ztraceného« obrazem
jeho hrobu v krásné a exotické cizině: »Ať zašumí jemu e~egickým
nápěvcm daleké moře, jež omývá kdesi v modré dáli zapomenutý jeho
rov, at kolébá jej v těžkém spánku smrti štíhlá palma, jež chýli v
zam\ šlení věiiř kyprého listí nad osamělou jeho mohylou, nechť zahraje
mu kdesi pod strmou strání Kazbeku hranu rozptýlený brav cinkotem
zvonců pošumavských, jimž v· dětinství tak rád naslouchával ... «

Překrásná Čechova elegie »Na hrob liavlasův« stojí blíže
studiMokrého než improvisaci Sládkově. Založena jest - úplně v duchu
estetiky Čechovy - na mocném protikladu: proti mdlobným poměrům
domácím, které básník káře bez miJosrdí trpkou satirou, staví se
I-lavJasova touha po plném a volném bytí. Širý a krásný svět, kam
příteII 161