Ludmily. Sv. Cech opravdu o něco podobného se pokusil. Den, v němž krvavý úmysl Čerkesův uzrál, namaloval básník chmurnými barvami; nálada »abrekova«, která se od teskné stisněnosti stupňuje až v zoufalství a od zoufalství roste v divokou vášeň krvelačné »kanly«, rodí se netoliko na zneuctěném hřbitově, ale i pod smutečn1m příkrovem mlh: »Den byl mračllý. Kolem skály zasmušile stojí, o jich čela oblak neprůzračný smuteční jak závoj řdsrw !lalí. Nebe zakaleno; hřímá v dáli.« I tato náladová malba, dobře odvážená v tónech a v účinu, jest statická, kdežto Lermontov právě ve svém baladickém krajinářství uchyacuie vzruchem dynamickým. Po uvedených verších zaútočí na čtenáře u Lermontova ihned plnost epická, u Čecha však jest citovaná !'\loka průpravou k elegii, která umnÝ.mi antitésami obtáčí pomysly a pocity tragické. Pak arciť dospívá Svatopluk Čech hrdinského postoje uprostřed krajiny dramatické, avšak -.a to jest pro básnickou organisaci jeho vysoce příznačno - svou velkou syntésu osudu plemenného, jež určí dráhu Čerkesovým činům, nevyjímá ze světa barev a světla, nýbrž z oblasti zvuků; ryzí auditivní typ se hlásí způsobem rozhodným. Lermontovu stačilo pro inspiraci hleděti do letících a barevných mračen, blíženců jeho nepokojného a zářivého ducha 0- Svatopluk Čech čekal, až mračna srazí se h)učně V' bouři a pak promluVÍ 1\ jeho rétorické povaze. Z jejich důrazné řeči vyposlouchal ve svém "Čer1