dal na zasněžených vrcholech kavkazských odehrávati se v
»Démonu« básni, jež jest jeho pravé »opus metaphysicum«, vykupujtcf svého
tvůrc{, ze závratných krisí citových i idejných. Svatoplukovi byl
Kavlkaz dojmovým požitkem zraku, Michajlu Jurjeviči celým osudem

srdce. .

Několik srovnání ozřejmiž tyto podstatné rozdíly!

Prologické vypravování staršího kozáka v "Čerkesu« podobá se
J)ředzpěvu »Izmaiila beje« tím, že podává celkovou karakteristiku
kavkazsky'ch hor i jejich divých obyvatelů; kde Čech klidně popisuie,
Lermontov vzrušeně apostroiuje. Oba poetové začínají smělou
persptktivou horského řetězce, Rus zřejmě hlavního velehorského pásma,
Cech patrně přímořského předhoří. U Lermontova uchvacuje prudký
pohyl; modravých oblaků, letících z dálky k »přírody trůnům -
věč,nlým štítům«: oblaky šeptají a vlají nad vrcholky jako houpavá pera
nad hlavami obrů. Kouzlo tohoto smělého obrazu, který má svéráz
takřka máchovskj", nespočívá jen v jeho živoucí plnosti, ale především
v slle, jakou zachycen věčný pohyb nad kamenn~-l1li sídly nehybného
klidu. Jak střídmě, bojácně a konvenčně opěvá naproti tomu Čech
kavkazské předhoří: v široširém kruhu pne se lesnatý vrchol nad
vrchol až tam, kde zraku stěží dohlédajícímu »prouha bílá vlnivě se
nebem rozestJ'lá«, že sotva rozeznati, zda je oblakem, či sněhem
dálných hor. Zde vzata panoramatu všecka plastičnost a místní ráz, takže
toto líčení Čechovo mohlo by platiti o předhoří kteréhokoliv
zasněženého pásma velehorského.

Kavkazské večery a sluneční západy u Lermontova isou proslulé,
ať stoji csamoceně jako kusy lyrické krajinomalby, at metaforicky
provázejí hnutí vnitl'ní, na př. v přirovnání posledního záhadného
úsměvu Tamařina k sněhť\m velikánů na Kavkaze, ozářeným ruměncem
zapadajícího slunce. V l>!zmaiiIu beji« čte se barevná feerie oblaků
poIřtých červánky: mračna isou hned fialová, hned hrozivě purpurová a
liáhle vyn'lstá nad skalami kouzeln~' zámek, aby v okamžení rozdut
hyl větrem; pak zjeví se na západě mraky bělejší nad stín hor a
plu.Uce v zástupech jasně a pyšně, zírají, »jak by jim žíti líbilo se věčně«.
Opět pohyb v barvě a tak intensivnÍ názor přírody, že se vše mění
v báchorkový přelud. Sv. Čech v llČerkesu« dvakráte líčí západ
sluneční, ponejprve stručnou narážkou, když Ludmila Javorová provází
s touhou po domově kozáka k mořskému břehu; po druhé, když kozáci,
15G