tak, jako přál si u Heina starý granátník vyčkati příchod svého císaře, a jako toužil v básni Čechova mládí Husita na Baltu hleděti do příbojů »s1uvanského« moře, »jsa věkovité slávy české strážce«. Veršovaná povídka však nevyznívá akordem patetickým. Horská příroda, kterou Svatopluk Čech stavěl stále pro její velebný klid do kontrastu ke krvav}'m bojům a pomstychtivým srážkám dvojího plemene na Kavkaze, hází růže jitra do chladného hrobu »abrekova«, a jakoby nic nebylo porušilo přísného mlčení skal a pralesů kavkazských, klušou oba kozáci lesnatými svahy a úvaly dále k Novorossijsku. Jest patrno; v čem český básník se nejtěsněji přichýlil k ruským sv)hn učitelům a v čem šel cestou rozdílnou. Zesílil co neiintensivněji národopisně malebné rysy, které u Puškína a Lennontova nebyfy právě zdůrazňovány, avšak odlišiv své postavy podle jejich krojového, kmenového a zvykového příslušenství, nesnažil se o psychologickou introspekci, již oba byronovcÍ ruští postavili na místo nejpfedněj~í, zobrazujíce v Plellíku i v Izmajilovi krise vlastní citovosti a konflikty vl