kdy na skalách visí mlhy a v oblacích bouře, vydává se Cerkes do
drahé dědiny, aby nalezl i hroby předků ve zpuštění a rozvalinách .. ,
krutá příroda vyhlazuje a vyrovnává vše. Tragický kontrast mezi
mírem horské přírody a zhoubou celého národa, zdůrazněný již v
prologu básně, jest znovu podtržen. Opět, jako druhdy na pobřeží
mořském, provází bouře rozechvění mstitelovo, opět smuteční sura za
zemřelé valí se přes jeho rty. A tu před rozvášněnýma očima
smyslného orientálce vstává veliká vise, jaká často znepokojovala tvůrčí
oLraznost Svatopluka Čecha: příval děsivých a mlživých iantómů,·
tvarově nerozeznatelných, mění se v bouři zvuků, ale z této naléhavé
a útočné změti čte básník memento minulosti, příkaz etický a vyjadřuje
své poznání způsobem ryze rétorickým.

"Zdálo se mi, jakby 'každým slovcm
stín se zdvihal nad zapadlým rovem,
Jakby duchové mých předktlvšec/l

z hrobů svých tam v horách, lÍvalech
ke mně nocí bouřlivou se chvěli,

za mnou houšf a šíř a výš se st/fli Ř
nepřehledný, nesčíslný sbor

Jakby letící ta spousta duch/l,

Jakby vodopády, vršky hor,

celá příroda v úžasném ruchu

hřímala mi v /lcho strašný zpěv,
volající: krev a krev a krev!«(

V zápětí pak vraždí Čerkes ranou kinžálu, »hýřícího bezpečně
a jistě v nejkrásnějším místě«, Ludmilu, Slovanku a křesťanku.

Avšak poslední dílo »kauly« nevykoná ruka čerkeská, nýbrž dlaň
ťí1Skťl. Mladší kozák, poznav v krvelačném vyprávěči svI1dce a vraha
své nevěsty, zabíjí Čerkesa, ačkoliv jest bezbranný, dobrou ranou
jeho vlastního kynžalu. Čerkes, v němž Čech, dovedší se vmysliti do
orientálské etiky pomsty a krviny, oslavil přes všecky sympatie
k ruským vitězům, »vzácnou udatnost, nerovný boj za volnost, víru a
otčinu«, hyne přece po junácku, a bohat~Jťská duše propuká i v
poslední jeho prosbě, aby byl tváří k .Mekce pohřben v plné zbroji s
obnažer.ou šavlí; chce očekávati v zarostlém a němém hrobě den soudu

lá3