ležito~t, aby podle své metody kontrastní vrhl do pralesa cizokrajn}'ch
dojmů vlídný paprslek domácího půvabu a mezi výjevy vraždění a
msty postavil utěšenou selanku. V J avorovi, patriarchovi a vlastenci,
zpodobil svého otce, oddaného husitským dumám a tesknícího nad
českou národni přítomností; v jeho chudé a přece lahOdné domácnosti
s knihovnou a sochou ližkovou oživil leccos ze svého oteckého domu,
kde rovněž u téhož stolu sedávalo nadšení s hmotným nedostatkem
a pohostinství s prostotou; idyIik, tkvící představami i touhami v
dětinských nenávratných letech, hlásí se tu zřejmě.

Z tohoto tklivého a lahodného rámce vystupuje Ludmilina světlá
hlava harmonicky. Zprvu kreslí ji nadšená zpráva kozákova jako
pouhou mistryni slovanského pohostinství, ale vřelost tónu se stuprlUje,
a přímočarý Rus oslavuje záhy Češku jako svou vyvolenou nevěstu.
Není bez umění, kterak Svatopluk Cech zladil vztah vlídné, pozorné
a zádumčivé dcery Javorovy ke kozákoVI pouze do tóniny klidného
přátelství: kde kozák horuje, zachovává Ludmila stále laskavou
distan:ci hostitelky a kamarádky; pouze, je-Ii řeč o Čerkesech, vzplane
náhle její zájem. I do této selanky vpletl Sv. Cech nejednu
reminiscenci z ruských básníků. Příchod kozákův k Javorovům připomíná
vstup Izmajila beje k ZarH a k jejímu otci; kde přirovnává
Lermontovovu Zarju k Peri, tam Čech jmenuje svou hrdinku jednou z d;;v
mohamedánského ráje, propuštěnou Risvanem; pů;vabnáj hra rukou
i nožek Ludmiliných s koněm kozáckým parafrasována jest podle
nezapomenutelného výjevu na konci prvního zpěvu » lzmajila beje«, kde
Zarja laská dlaní koně Čerkesova a slovem zachmuřeného jeho pána.
Vztah Ludmilin k Javoroví jest obdobou poměru temna k otci v
»Hadžim Abreku«, a podle hostiny, kterou vítá LeHa Abrcka, namaloval Cech
prosté hody v Metodčjovce. Ale co váží více: náhlý převrat v
Ludmilině duši, který obrací úplně směr dějový, zase jest preformován v oné
episodě druhého zpěvu »lzmajila beje«. Jako Izmaiil »obestírá
mladistvé děvy srdce pel«, tak C:erkesova podivná a nemluvná láska opíjí
Ludmilu. Kozák nezná původu změny v chování dívčině a nedovede
se ho dohádnouti; trne jen nad odcizením. Než zmizí nadobro jeho
pohledům, dává mu s bohem... avšak několik slov na rozloučení,
kter}'Uli žádá, aby na ni zapomněl, jest pouze mdlým ohlasem dvou
přibuzných ruských scén, jedné, kdy »kavkazský plenik« se loučí
s čerkeskou svou osvoboditelkou, a druhé .• v níž lzmajil se odtrhuje
150