gic individuální. Lermontov, který v Tamáře, Zarje a Lejle oslavil
temnooké a tmavovlasé »hvězdy Východu«, vložil podobiznou mladé
Rusky do »IzmajiJa beje« protilehlý ženský ~yp. Kozájk Ifi první
setkané s Izmajilem, jehož posud nepoznává, horuje o své nevěstě:

»Čerkese! Krásných II vás shledám
a přeněžných dcer volnosti:

než ?a vášeň jich očt nedám
severních očí milosti.

Tys bez" lásky! . " Slov smělosti.
ni kouzla rtll jsi nezažil;

kadeřmi děvy zlafoučkými

tys opojen se neblažU,

vášnivých přísah dalek byl

a oklamán jsi nebyl Jimi
.-
Jd miloval však! Osud mne
přeskvoucí duhou lákal, vedl,
bezděky k propasti mne svedl
..Já šfastného již čekal dne!«

Dívky tohoto plavého, severského typu plnily od chlapectví
erotické sny Čechovy, v nichž bylo více lásky obrazivé než vpravdě
osobního zažitku, více etickéideality než skutečné vášnivosti a vÍCe
zbožňuiicí vzpomínky než smyslového a nervniho rozechvění; k tomuto
typu náležely i obě hrdinky prvních rozsáhlejších skladeb, Jitka a Dýna.
Nyní přenesl na místo, které v předloze jeho, u Lennontova, zaujímala
kráska ruská, družku svého milostného snění i s celým českým
prostředím. »Rusovláska s blankytnýma očima«, Ludmila Javorová, jež
nčžné přátelstvÍ s junákem kozáckým vymění za prudkou lásku k
raněnému Čerkesovi, je Češka, nesoucí na jemném rtu nápěvy svého
vzdáleného domova a v roztouženém oku stesk po neoželitelné vlasti.
Ke kozákovi, jejž básník kreslil z plnosti obdivu ke všemu ruskému.
a k Čerkesovi, v kterém propuklo romantické nadšení
západoslovanskélw byronovce pro llivokou svéráznost necivilisovaného Východu,
přibyl Ludmilou představitel třetí národní skupiny: národopisná
rozmanitost byl~ zpestřena novým živlem, poetovi nejdražším. Vpracovav
obratně do básně cestovní vzpomínky na Metodějovku u
Novorossijska, osadu česk)"ch vystěhovalcti na Kavkaze, našel Čech vítanou
pří
149