čerkeských bojtl. Protiklad ten jako by byl vyňat z lyriky
Lermontovovy, ale Kavkaz, jak jej líčí starý bodrý kozák v elegické své
samomluvě, není již dávno Kavkaz třicátých a čtyřicátých let, který znal
básník »Izmaiila beje« a »liadžiho Abreka«. Čech maluje tu obraz
svého Kavkazu podle dojmů z r. 1874, týž, jaký obsahují úvodní kapitoly
»(Jpomínek z Východu«, komentující právě tuto partii »Čerkesa«. Celá
řada zvukových i barevných, přírodních i kultumích kontrastů,
nakupených ve zdobné řeči hovorného kozáka, tvoří takřka malebný
výklad ke slovům cestopisu »Kraj tento, náhle umlknuvší po divém
lomozu válečném, upomíná na pusté jeviště, na němž nedávno odehrálo
;,~~ vel1kolepé, hlučné drama. Zůstaly tu jen kulisy.« Avšak neepický
tento prolog nemfjj se zamýšleného cíle: poučné, ba přímo informační
podání posledních bojů rusko-čerkeských zastřeno jest tak hustými
úponkami přírodní malby kraiiny panensky krásné a zalito tak mocn~-m
proudem elegické nálady, že čtenář ani necíti, jak básník nenápadně
lozvírá listy dějepisné učebnice, nýbrž mimoděk podléhá vroucnosti
poetově, oddávající se úplně lidu i kraji.

Po kontrastu tragickém protiklad nižšího řádu. Povahy obou
kozáklt isou postaveny příkře proti sobě: stařík životem zocelený sedí
pevně v sedle, kdežto mladý jeho druh se sklání zádumčivě a
podlomeně pod osobně citovým hořem. A zde teprve navíjí Čech vlastní
nit dějovou.

Erotický p.řiběh mladšího kozáka jest novou obměnou motivu,
jejž básnictví ruské od »Kavkazského pleníka« znovu a znovu
umisťovalo do divokých zemí čerkeských: dva příslušníci kmenů rozdílných
krví i řečí, náboženstvím a mravem setkají se v krátkém oblažujícím
~pojeni milostném. V tradici byronské bývají pak milenky z rodu
smyslných a krásných žen čerkeskýchneb gruzínských a nesou ve
žhavém a oddaném svém objetí zhroucen~'l11 neb přesyceným
seveřanum nové světy. Svatopluk Čech se v »Cerkesu« přidržoval onoho
rázovitého řešení, které Lermontov vložil do episody), Izmajila beje«,
I ozpřádaje vložku ruské básně na celé dějové pásmo. Tam vášnivý
a neuspokojený odpadlík od rodných tradicí Kavkazu, vzdělaný Čerkes,
IzmaJil bej, na kratičký čas očaroval v cizině mladou, něžnou R.usku,
ale, pocítiv nudu přesycení, záhy ii opustil a na její okouzlené srdce
navždy zapomněl: poměr milenců z »Kavkazského pleníka« jest
převrácen. Tím uvaluje Izmajil bej na sebe pomstychtivost ženicha
ruso10* 147