motiv oz}'vá se častěji tl Puškinových mi.sledovníků, mezi nimiž
Svatopluk Čech není nejmenší.

Pet let po Puškinovi byl Lermontov na Kavkaze poprvé; ale již
z toho dětinskélJO pobytu přinesl si k divokým velehorám
nevyhladit€:lnou lásku, která se pak za prvního exilu r. 18Ji a 1838 a posléze
za vyhnanství r. 1840 a 1841 stupiíovula ve vášnivý cit osudového
spří.lnění. Krásně postřehi Bodenstedt, že Lermontov v chlapectví
p1ij:l1 do duše vnější, hrubé obrysy přírody kavkazské, které pozdější
d'ňvěrný a několikaletý styk s krásami Kavkazu vyplnil jemnými
miniaturními podrobnostmi, osobitými barvami a individuálními svity.
Od horoucí ódy »l(avkaz« z r. 1830, jejíž každá ze tří slok vyznívá
refrénem »rád Kavkaz já mám«, až po památné věnováni »Démona«
p~l1é f. 1840, kde vděčným a roztoužen}'m slovem shrnuje své vztahy
ke Kavkazu, »země přísnému caru svému«, Lermontov napsal celou
serii lyrických básní, posvěccných přírodě kavkazské; jsou mezi nimi
kusy tak významné jako »Dary Tereku«, »Kazbek«, »Památce
pfttelově« a »Valerik«. Na rozdíl od objektivního Puškina, jenž kresli v
zjednodušených obrysech, Lermontov s přírodou kavkazskou splývá,
nalézaje v sebe slabším záchvěvu větru v listoví a v sebe jemnějším
~ádechu modré mlhy kolem velehorského vrcholu kus své zjitřené a
pyšně zádumčivé mysli; proto zahloubá'\Cá se do všech jednotlivostí
nčžných i krutých, do detailů lahodných i nebezpečných, proto odlišuje
pTírodopisně 1 zeměpisně, věda, že řeka Darjal hučí v jiném jazyku než
řvoucí Terek, a že bílý turban kolem hlavy Kazbeku pranic se
nepodobá zasněženému hrotu příšerné hory Sajtánu. Nesčíslná Učeni úsvitu,
soumraku a noci v údolích i na zasněžených vrcholech, vždy nové
obrazy srázů, bystřin a pralesů, s nevyčerpatelnou rozmanitostí
načrtané siluety modrých oblaků, zámků a klášterů na skalách,
rozvalených vesnic, které se čtou v »Démonu« i »Mcyrim«, ),Hadži Abreku«
i »lzmajiJu bejj«, prozrazují trojí rozdílné pojetí přírody básníkem
vášn:vým, smyslným a titanickým zároveií. Jednou - předposlední
výjev z »1~maji1a beje« (psaný r. 1832) buď tu nejpádnějším svědectvim
- účastní se příroda s nevystihlým soucítěním vnitřního života
člověkova, nade vše slastných hodů jeho lásky ... oblak nad hlavou, vonný
dech větérku, ano věčná pustina prahorská stávají se druhy milencň.
Později - y době, kdy byl definitivně napsán závěr »Démona«, asi r.
1838 -- odvrhl zachmuřený Lermontov ten oblažujfci názor a upadl
142