dlouho po prvních kozácich překročili vítězně vody Kubáně též básníci
ruští, někteři z nich opěvovali Kavkaz dříve, než se stalo Rusko r.
1829 v míru Drinopolském jeho pánem. V čele jich stojí klasicista
Děržhvín a romantik Zukovskii: onen ve vznosné ódě hraběti Zubovu
slohem rétorickým a hromadě účinné protiklady, opěvuje spíše
přírodu, tento ve vřelém poslání k Vojejkovu zasazuje do rámce mohutné
velehorské př1rody malebný a názorný obraz divokého a starodávného
života kmenů čerkeských. Oba básníci, Dčriavin povšechněji a
Žukovskij osobitěji, dobývají takto nové gubernie slovesné krajinomalbě
ruské, která od Lomonosova příliš jednostranně dbala přísné a chladné
krásy končin severních. Ale oba ulpívají na několika obecných
postřezích, jež epigonům a napodobitelUm stačily, šlo-li o malbu
Kavkazu: děsivé hory zvedají zasněžené vrcholy k nebesům, slunce se
opírá o ledové plochy, řeky s hlukem řítí se do propastí, orli závodí
ve výši s mračny. Za Kavkazem dekoračním následuje Kavkaz
1'0maneskni a proniká - i do vědomí průměrných rusk~-cll čtenářu. O to
má zásluhu líbivý a plytký romantik konservativni doby
MarlinskijBestužev, který prožil vyhnanství jako voják v Derbentě ve
východním Kavkazu a zpečetil svůj osud bohatj'rskou smrti při obléhání tvrze
Ardleru II Jekatěrinodaru. Marlinskjjznal dľíkladi1ě Kavkaz a
K3vkazany, ač se na ně díval právě jen se hřbetu koně dústojníkova, a
vyprávěl o těchto zkušenostech horlivě. Jeho povídky a romány st.oH
asi na lírovni jihoslovanské beletrie ChocholGuškovy: naivn~
zkloubený děj jest· namnoze jen záminkou ke kresbě- zjednodušených
mirodopisných typů a k mnohoslovnému líčení krajin kavkazských;
velké výjevy bojů a lásky, rodinných katastrof a osudných kleteb
nepohrdají nejhrubšími efekty; čím falešnější u Marlinského
psychologiE', tím patetičtější výraz vášně, citu, rozhorlení. Přímočará technika
a látková napínavost Marlinského uchvacovaly také čtenáře z lidu, a to
na Rusi i za hranicemi; jeho »Amalat beg« mocně působil na to, že
kontrast divokého abreka čerkeského a povahově ryzího Rusa zdo~
mácněl v literaturách, a že za vůdčí motiv duše Čerkesovy byla
obecně určována bezor.ledná pomstychtivost, jdoucí se širokým .
kinžalem v zubech od krviny ke krvině.

Vlastními básnickými vítčzi nad Kavkazem byli však Puškill a
Let moutov. Brzy po návratu z nucených i dobrovolných cest v
Besarabii, ua Krymu a po Kavkaze r. '1821 dvaadvacetiletý Puškin posílá
140