mezi !JožskoG přísností a smilováním má býti nyní rozresen. Anděl
sám staví ve vlastním jednání proti sobě vinu a lásku, jistí však, že
Blih od milenky ho ničím neodloučí. Přísný soud řlospodinův nad
Andělem podobá se poněkud trestu, jemuž v Moorových »Láskách
andělľi« propadl třetí cherub Zaraf: Anděl nemá býti zavržen v
pekelných plamenech, nýbrž kolísaje s milenkou mezi nebem a peklem,
mezi 1 ájem a zatracením, pesmí nikdy dojiti klidu:

"Nad světem se vznášej bez ustáni,
však své paty neotiskni vell,

kolem čela hvězd i blesků pláni,

v prSOll ráj i peklo zároveň:

na rtu vzdechy, v řasách slzy hojné,
v čele věnec květů, trni měj,

v touze věčné, nikdy neukojné
vířivým se letem potácej,

padlý anděl, démon v rajském vděku,
mezi nebem, zemí věčně věků! «

Třebaže jako závěrečl1Ý- sbor skladby zazní týž zpěv andělský,
jímž nebešfané na konci prvního dějství velebili Hospodina, přece
pointou rozsudku božího »sen biblický« vyvrcholuje. Vigny promítl
svým mysteriem vznešenou filosofickou víru ve svrchovanou cenu
sebezapíravé oběti; Lamartine vyzpovídal se v rozsáhlé své
epopeji z přísně křesťanského přesvědčení o dlouhém trestu, jímž dlužno
smýti vinu odpadnutí od Boha; Lermontov v temném démonismu
své básnické povídky vypěl hrúzou tiíŠení-, že láska jest časná, kdežto
zlo věčné. Svatopluk Čech zasvětil svou biblickou skladbu čistě
jinoš~ké myšlence o mukúch lásky, která stále kolísá mezi slastí a strastí,
mezi rozkoší a. utrpením, mezi touhou a naplněním ... projevil se spíše
mladistvým sentimentalikem než zral0u povahou myslitelskou.
Znepokojil Hospodina i Satana, anděly ráje i plémě Noemovo, vody
prQpastí i dvorstvo východního krutovládce, aby podal týž výměr lásky,
jejž devatenáctiletý Heine v 8. nočním vidění vložil do úst
strašidelnému hudci, vystóupivšímu z puklého hrobu:

»Díe Engel, die nennen es Hímmels Freunď,
Die Teufel, die nennen es H611enleid,

Dle Merschen, die nennen es - Liebe/«

126