tlospodinovu; 10Gpi kvítek z jejích kadeří; ale i D~'na jest opojena
andělským zjevením svého snett,Druhý výjev jest dialogem mezi
Dýnou a služkou její Melchou, jíž dáno lméno po sestře Lotově: zatím
co i'Aelcha velebí své paní krásu a sílu Asurovu, bloudí Dýna duchem
v nadpozemských končinách, vlasti to Andělově. Asur a Anděl se
střetají ve scéně třetí: skoro operně zpívá Anděl o kouzlu uloupeného
květu a jeho majitelce, káže květům kolem její hlavy, aby ji písni
ukolébaly v sen, když sebevědomě přichází pro Dýnu Asur. Seraf
vstupuje mu v cestu, Dýna jásá, vidouc zjev vytoužený, ale Asur
nepovoluje nepohodlnému přízraku. výstup čtvrtý přináší rozhodnutí.
Anděl zavolán toužebným ždáním osamělé Dýny snáší se k milence, ale
varuje ji, připomínaje propast, jež se mezi nimi navždy rozvírá; když
však Dý-na nechce uznati, že by je mohlo cokoliv odděliti, prohlašuje
Anděl, že pro lásku se zříká nebeské blažeriosti. V zápětí zazní kletba
nebes, a pekelný kníže škodolibě dívá se na milence. Poslední výjev
obklopuje toto rozhodnutí účinnou dekcrací, opera mění se ve
výpravnou hru. Na trůnu v šarlatu a zlatě A~ur, po jeho boku pod rubíny
a onyksy Dý-na, koldokola zástupy plesajících dvořanů, jenom
výsměchem provázi dvůr Asurův výstražný hlas kárajícího Noema. Ale do
výkřiků zpitých rouhačů hučí již vody potopy, a duní ničivé blesky.
Anděl unáší s trůnu Dýnu, Asur klesá do vod, lidstvo hyne, a jen cherub
hrůzy vznáší se s ohnivý-m mečem nad vražednými proudy.

Tři postavy ovládají tyto vzrušené úryvkovité v~Tjevy, Asur,
Anděl, Dýna, z nich však Asur nellí mnohem více než statista, jehož
deklamace neprozrazují ničeho z individualisovaného nitra této figury
dekorační. Zajímavě prohloubena jest povaha Arrdělova: idealista
oddané myšlenky ze zpěvu druhého dorůstá ve zpěvu třetím v idealistu
oddaného citu. Převrat Andělův proveden s účinnou gradací
psychologickou. S rozkoší pohledu na spící Dýnu snoubí se hrůza a stud nad
tím, že zrak nebešfanův strhován jest stvořením k hříšné zemi, ale
hned ospravedlňuje se Anděl sám pochybností, zda i tato krásná
p<>zemšfanka jest poskvrněna vinou ostatního pokolení lidského: soucit
prýští jako osvobozující proud z tohoto zmatku citového. Když však
uloupený květ Dýnin opojil duši Andělovu, chce se rozenec liospodl~
novy sizy ubrániti lásce; varuje sám Dýnu a výstražně ukazuje k
propastem a dálkám, které je dělí. Tragické rozhodnutí nepřichází od
Anděla, nýbrž od Dýny. Potud podobala sé Dýna spíše Aně než
Aho
123