body vůle, svobody citu, číhá však na chvíli, kdy mtlže se zdrtiti,
užívají-li opravdu samostatně těchto vznešených a nebezpečných
možností. Svůdce intelektuální přikročí posléze k útoku daleko
záludnějšímu, aby otřásl citovou rovnováhou Andělovou a připravil v jeho
nitru tJ agickou katastrofu; ze Satanových úst zvídá nevinný Anděl,
neokusivší posud ovoce poznání, o vášnivém citu vesměrné lásky,
která není jen něhou, rozkoší, zapomněním, ale i pýchou, vzdorem,
odpadnutim od Boha. Tímto závěrem, napovídajícím lásku Andělovu k Dýně,
zapíná se druhý zpěv do stavby celku, jsa jinak neorganickou
vložkou; Satan poté mizí úplně z děje, ba ani slovem nenaznačil Čech v
závěru básně dostiučinění Satanovo, když jeho předpověď se zcela splnila.

, Nebylo by však správ no souditi, že Svatopluk Čech přenesl z
dialektické potřeby do svého »biblického sna« zcela mechanicky velkou
figuru pochybovače v témž psychologickém úkonu, jaký má v
»Adamitech« neb v »Kainu«; tento Satan není ani řienochem ani Luciferem.
Iienoch, žijící ve volné a matné oblasti deismu, hledá vášnivou skepsí
a hořečným agnostkismem svého Boha; Satan, výtvor přísného
teiS11111, Boha zná, ale vzpírá se proti němu. Jest to tvor spoutaný
řetězem vyšší vůle, jenž touží tento řetěz střásti; jest to poddaný,
nenáVIdějícího svého vlááce; vznešenější bratr člověka, marně se
rouhahcího tlospodinu a nadarmo příčícího se jeho úradku. Lucifer
Byronův však jest protinožec Boha, samostatný princip proti principu
Hospodinovu, mohutný výraz transcendentního dualismu, po, němž
v biblickém světě mysteria Čechova není stopy. Satan Čechův jest
jednostrannou funkcí myšlenkovou a mění se proto chvílemi až v
neživé schema: jak jest daleko od vášnivého Démona Lermontovova!

Pokormi a zbožná slova, jimiž Anděl odmítá první oddíl rouhavě
tiranské řeči Satanovy, znějí matně a nepřesvědčují jako naučená a
lleprožitámoudrost jinošského idealisty, který posud nepoznal světa.
Nelze se zbaviti dojmu školské exhorty, přednáši-li Anděl s
prostoduchým důrazem:

»Protož němě, s tichou důvěrou
otáčej se každý mezerou,

již mu Blih v tom stroji vykázal,
chraň se toho, co mu zakázal,
vůle krásný neobracej dar

Bohu na zikor a sobě 'v zmar!«

120