sof, přejímá řeč a v ní líčení bouře rozhněvaný a výbušný Mojžíš, jenž
umIrá s divokým gestem vzbouřence proti nebi.

Toť jedno křídlo rétoriky čechovske: řečník, jenž ví, jak
přesvědčit, strhnout, udolat posluchače, přebírá úlohu epikovi a nutí jeí,
aby se spokojil takměř jen slovesnou malbou, která má hodnotu
scéIjick~rch poznámek a režijních návodů. Na vlastní výpravné podání,
které jest praosou každé epopeje, nezbývá takto ovšem místa; dějovjr
postup touto řečnickou instrumentací vázne a stává se vleklým;
objektivní plnost události ustupuje subjektivně vzrušenému podání o
odrazu dějů v duších zasažených aneb o výkladu jejích diváky či
I'lčastníky.

Ale Svatopluk Cech zná ještě rétoriku Jiného rodu, která ani
nesouvisí s původní zvukově hudební inspirací básně, ani nemění
epického děje v dramatický dialog; ba na(lpak. Jest to záliba vkládati do
epopeje dlouhé debaty problémové, jichž postup a seřazení řídí se
rovněž parádními pravidly a úspěšnými zvyklostmi tématického
plaidoyeru: verbalismus hojně rozkvetlý zastírává pak úzký peň
myšlenky zpravidla antiteticky pojaté: umělé stupňování neb opakování
motivu mění ty řeči ve virtuosní kusy slovního aranžérství.. Zde rétor
staví se do služeb ideologa a problematika, avšak beze skromného vě"'
domí o účelné své podřízenosti, takže posléze slyšíme jen vznosnou
kadenci hlasu, kdežto obsah uniká.

Nikdo si neIibuje v podobné rétorice důsledněji než 'bálSllíkův
mluvčí a názorový blíženec Adam. Živá Jitka pohne jej k vyznání
náboženského i mravního idealismu, Jitka mrtvá ke skvělé tirádě na
počest víry v osObní nesmrtelnost; ještě na hranici musí Adam
odříkati krédo deistické, zastřené nadšenou květomluvou - vždy pění se
řečnické projevy Adamovy do šíře, neprojevujíce hloubek
myšlenkových. Výjimkou jest ovšem mohutný rozhovor Adamův s tlenochem
ve druhém zpěvu básně; v něm stoH na vrcholu netoliko myslitel ¸
Cech, ale i Cech řečník. Ani později nenapsal již básník podobně
skvělé tématicky komponované skladby rétorické, jakou jest tato
dialogisace rozporu mezi stařeck)'rm agnosticismem a mladickým
idealismem: zde pro tragický spor dvou principů nalezena úměrná forma,
již v tomto symfonickém provedení nemá ani proslulý dialog z
ByrOllova »Kailla«, Gechova to předloha. :Rečnické prostředky přestávají
tu býti přízdobou a stávají se tvarovou nutností: důsledné »s n a d«,

]()7