adamitský a husitský. Když počátkem třetího zpěvu se Jitka po prvé
vynořuje na scéně, rozezpívá se básník do široka a dopodrobna o stroji
a kroji spící dívky a nešetří zlatem, drahokamy, perlami, brokátem.
Líčení plenu v klášteře, rozpředené v PŮVOdllÍch náčrtcích na mnoho
set veršů a v definitivní versi podané dialogickou formou válečné
zprávy, přese všecek dramatick.ý spád má dosti času, aby zastavilo
se u čapky, »na níž péro strakaté se chvělo", u ostnité přílby, tl
pestrého, třepetavého vějíře. A ještě kdyi Adam tiskne na klíně
'\'ychladlé tělo Jitčino, neodpustí si básník arabesky dekorační: »něžné
tílko její obestírá drahé látky zlaté lupení, květy smaragdové; ručka
hílá ze zlatého visí třemcnÍ.« Malebný oslavovatel výtvarného baroku
z » Václava z Michalovic«, pozorný starožitník rytířské zdobnosti
z »Dagmary«, oddaný mistr půvabné drobnomalby ze "Stínu lípy" se
zde - na místech nejméně souvisících s koncepční pralátkou
básně - již hlásí; avšak výpravný rétor a refleksivní ideolog brzdí přece
vydatně tuto jeho sráznou náklonnost.

Rečnickým slohem důrazného spádu a přesvědčivé síly toužil
Svatopluk Čech vystihnouti onen hluk a hyb temné a osudné bouře,
v němž k němu zahučela podvědomá inspirace celé skladby. Na
několika místech básně použito jest všech řečnických prostředků,
povzbudivých apostrof, úmyslně zkrácených exklarnací, dramatického
stupňování a působivého antiklimaku přímo k tomu, aby verši
zadunělu opojení bouří, bitvou, vražděním -- pak vládne nemenší
výmluvností mravokárný horli tel Bořek než hrd~' nl1lilista Henoch, biblicky
klnoucí kněz táborský než vzdorný Mojžíš, rouhající se nebesť'nn i ve
skonu. Aby líčení živelných výbuchů se všemi jeiich zvukovými
fanjárami neztratilo ničeho z účinnosti rétorické, vyjímá je Čech
zprav~dla ze souvislosti výpravné a vkládá do dialogu řečnicky
uspořádaného a připouštějícího další stupňování v replice partnerově. První
příval branné vlny táborské ohlašuje Mojžíš a vydráždí tím svůj dav
k válečnému rozvášnění. Když pak husitské vozové hradby duní již
v bezprostřední blízkosti Adamitů, jest to opět Mojžíš, jenž vítá
bitevní vřavu; hned však v prudké antítesi volá své druhy a družky
k opojné rozkoši, jako k občerstvení před srážkou. Do důrazné a
sebevědomé řeči Henochovy zasazeno jest líčení rozhodného zápasu
Adamitů s Tábory, aby tragická ironie nesmiřitelného skeptika mohla
stupilovati účin, a tam, kde domudroval studený a resignovan)T
fHo106