náieží k Mojžíšovi,tak vstupuje do děje černý démon pustiny davertské,
smyslná vášnivkyně Divara, jsouc ženou proroka Mathisona, avšak
záhy obrátí se její touha po mladém a čistém Janu z Leydenu.
Rovnováha duše Janovy jest otřesena; démonické svody Divařiny jej
pokoušejí smyslově, ač jeho cit patří jeptišce tliJIe, která i s celým
prostředím klášterním poskytla nejeden motiv pro Jitku v »Adami~
tcch«. Jako Jitka, hyne též Billa (nikoliv úkladem, nýbrž
sebevraždou), a nad její mrtvolou prožívá Jan z Leydenu totéž, co Adam nad
vyclJladlou Jitkou: rozhodne se zemříti a ve skonu splynouti s
milenkou. Avšak teprve zde se začíná u liamerlinga vlastní děj. Divara
zhrzena Janem, vnese do tábora Novokřtěnců kult smyslnosti a když
zničila svou domnělou sokyni v srdci Janově, Gabrielu z Otvic -- ta
jest druhou složkou povahy Jitčiny - svádí v tanci a v rozkoši Krále
sionského. Ten však v hloubi duše neztráci vědomí viny, nepřestává
mysliti na tIillu a pomstiv se na Divaře, hyne sám.

Jest jasno, jak tyto zápletky obohatily komposici Cechovu:
Divara, refleksivní svůdnice, přidala nezaokrouhlené figuře padlé dívky,
ždající si očištění, rys mstÍCí se lásky, vášnivého požadavku celé
bytosti milovaného muže, který láskou tou zhrdá. Takto v postavě
SuJamitině splynuly dva běžné typy romantického ženství: kurtisána
vykoupená láskou a démonická vášnivá žena, nelekající se žádných
pro~tředků. Kde básník nemá tvůrčí intuice dušeslovné, jež by mu
v jednotné plnosti předváděla živý typus, spokojuje se znásobením
dvou literárních konvencí.

Podobnou kombinační cestou, jak patrno, vznikla i postava .I
itčina: jeptiška tli11a dává jí rysy klášterní čistoty a katolické
liturgičnosti, kdežto od Gabriely z Otvic přejímá poměr k žárlivé a
krvelačné sokyni. Jest to jedno z řady nevinných, polodětských schémat,
jimiž Sv. Cech zalidnil své básně, těch plavých. konvenčních dívek,
neschopných prožíti činně jakýkoliv děj, duševní vývoj, mravní růst.
Básník vidí ji před sebou velmi matně a proto skládá si ji z
prarůzilých reminiscencí slovesných: jak naznačeno, hlásí se vedle
ffamerHnga i Goethe (výjevem katechisačním) a snad i Lenau, na jehož
"Albigenské« nelze nevzpomenouti při líčení onoho pIem., kdy Jitka
padá do rukou adamitských; analogie vpádu družiny hraběte de
Fox do kláštera sv. Antonína se pří1l1o vnucuje. A této bezkrevné,
statické, kalně sentimentální postavě přiřkl ,básník úkol tak důležitý

101