lmnitu s Adamem v popředí individualisovaného děje. Kdežto Adam
se tu stává středem řečnické problematiky, kupí se kolem figury
Sulamitiny romaneskní fabulace.

Zmizevši naprosto ve zpěvu druhém a třetím, Sulamit patrně
prožila v této časové mezeře básníkem nedolíčeny přerod od komunismu
iásky smyslné k individualismu lásky vášnivé a objevuje se na
po'čátku čtvrtého zpěvu. V zelenavém soumraku pralesa potkává
hloubaiicího Adama, jellž zatím nalezl v přecitlivělém obdivu k něžné
katoličce Jitce mocné povzbuzení pro převrat idealisticky. Marně jej
vábí k sobě svůdná a roztoužená Sulamit, marně slibuje mu nových
rozkoší, mal ně připominá mu všecky slasti, jež prožili spolu; ochladly
Adam odmítá ji j veškeru smyslnou lásku adamitských žen. Teprve,
když Adam dtisledně odolává í slovÍlm jeii vášnivé a oddané lásky,
poznává Sulamit, že jest pro ni ztracen; v divoké překotnosti mční
se její vášeň v žárlivost. Naivně otevřený Adam nezapírá, n}'brž
v ůčinném kontrastu řečnickém staví proti temné svůdnici »svého
bfiého anděla«. Pomstu, pro niž rozohní se po tomto odmítnutí
Adamově, vykonává zavržená Sulamit na katoličce Jitce v následujícím
zpěvu, sotva se Jitka cele odevzdala do Adamovy ochrany. Nevnoří
dýky své do čistého srdce »nevinné, tiché a velebné dívky«, aniž
pronesla divoký monolog, v němž s upřilišeným stupfiováním
nakupeny jsou tragické motivy jejího osudu a její kajicné problematiky.
Žárlivost žene k pomstě; vědomí viny nenávidí dívčí nevinnosti;
vzpomínka na vlastní někdejší mladistvou neporušenost mění se
v muka; ráj, z něhož Sulamit sama navždy jest vyloučena, nesmí
se stát4 údělem Adamovým, - proto musí Jitka zhynouti. Avšak
tato vraždící láska jest spolu očistou: Sulamit vidouc hranici
připravenou pro Adama od zastupu Mojžíšova, jehož se byl zřekl,
proklašuje, že i sama zavrhuje nauku adamitskou a že chce
zemříti s milencem

»Smějte se! aj duše nevěstčillY
prut se dotkl lásky čarovný,

a jak motýle tam se květiny,
\'Ziře/Jal čarokrásné blaha sny.

7

97