bouřlivá mračna nad pralesy, až konečně jeho věčně se tážicí duch,
který nečeká odpovědí, těká říší hvězdnou a všude do bezedné tmy
mezi soustavami oběžnic píše zsinalou žlutí své »snad«. Kdežto však
Jau Neruda v »Kosmických písních« a Jaroslav Vrchlický v »Duchu
a světu« zaujali k záhadám vesmíru určité stanovisko, totožné s
hleďisky laplaceovského vývojesloví sluneční soustavy a brunovského
pluralismu světů, použil Čech řečnických otázek pochybovačného
Adama k tomu, aby ve zdánlivé obiektivllosti podal takměř přehled
veškeré vesměrné metafysiky od zjevení biblického až po vědecké
tuchy věčného přetřiďování hmoty i ducha ... zde řečník hledající
strhujících účinů ve spojení s básníkem hromadícím nádheru obrazů úplně
přehlušili vědeckého myslitele, jenž se přišel vyzpovídati z krisí svého
mládi.

Je-li vlastním mluvčím básníkovým Adam _. a všecka další
komposice básně tomu nasvědčuje -, nepoštěstilo se Čechovi nikterak
přesvědčiti čtenáře o vnitřní pravdě hrdiny tak rozkolísaného, jenž jeví
se stejně schematickým a naivním, kde vyvrací v bezbarvém idealismu
iivotnou skepsi lienochovu, jako tehdy, když hledá potvrzení svého
přerodu v erotických zkušenostech. Opustiv s posunem mladicky
sebevědomým oblast bezútěšné pochybovačnosti řIenochovy, deklamuje
Jinošský ušlechtiIec honosně: »já se pustím po bouřlivé vlně Ne
poznání přistav daleký.« Ale bouřlivá vlna nezanese nadějného
spiritualistu dále než na ostrov sentimentální lásky; další důkazy pro platnost
idealistických a deistických zásad čerpá Adam z unylého blouznění
pro krásnou papeženku Jitku ... nikoliv nist rozumový, nýbrž akt
citový určuje jeho osud.

lile, typická forma psychologického řešení u Svatopluka Čecha:
hrdina neb dobrodruh poznáni či společenského převratu zkrotne
ochotně pod něžn~'m pohledem dívčím; milostná idyla stává se
hrobem duševního vývoje; nevinný, nekultivovaný, příjemný cit volán
za posledního rozhodčího v krisích intelektuálních. Jenom tenkráte
odolávaií rekové Čechovi svodům citovým, když vyhraní myšlenkový
svůj zájem v nadosobní poslání, v obrodnou tendenci, v hromadné
heslo národní či společenské. Idea, praví občansky ukázněný romantik,
musí se podříditi citu, pokud jest zakleta v hrdý- kruh čirého
individualismu, avšak stává se neomylnou normou, jakmile slouží zájmům
vyššího celku
.-
92