uprostřed prostoru vesměrného duch negace Kainovi, prahnoucímu po
poznání, veškeré záhady metafysické a rozvíjí před žasnoucím a
mnohdy se bránícím hloubavcem stejný nihiIism, stejný agnosticísm,
stejně pohrdlivý hedonism jako pozdní jeho vnuk Adamovi v básni
Čechcvě. Lucifer u Byrona mluví úsečněji, sušeji a prostěji než Iienoch.
ale tato dvojice skeptiků a nihiIistů propracována konkretněji a
plastičtěji než jejich mlhaví antagonisté Kain Byronův a Adam Čechuv.
Ani Byror; ani Čech nebyli rozenými dramatiky, kteří by dovedli
rozvíti povahy, jež rostou; naopak oběma dařila se široká, výmluvná a
neÍLOrná exposice duchů hotových a vyhraněn$'ch, odhalujících mluvou
zdobnou, rétorikou obraznou, antitesou uvádějící v llžas čtenáři
kvetoucí pralesy, divoke strže, křižující se blesky ve vlastní duši, -
proto jest Čechův IIenoch postavou síly a plnosti tak svůdné. Jest daleko
více než epigonskou obměnou motivů Luciferových. Co uměl Sv. Čech
nejlepšího, vložil do této figury nadživotně veliké.

Ve vášnivé replice, vyzbrojené všemi lesklými a sečnými
zbraněmi řečnictvi filosofického, kterouž Iienoch zaráží idealistní let
svého někdejšího učně Adama a kterouž rozvádí studenou i neoblomnou
moudr,)st svého rozhodného »ignorartlUs et ignorabimus«, slyšíme časný
výraz onoho kosmického opojení, oné positivisticky vesměrné
hořečky, onoho hvězdneho nadšení, jež v sedmdesátých letech zachvátilo
n~še básnictvÍ. Vzdušná plavba mezi zářícími svčty. ua kterúu
Svatopluk Čech posílá svého Henocha, přivíraiícího stoicky a
pyrrhonicky oči před přívalem světla z eonů neznámých, jest jakousi
předehrou Nerudovy plesné a vědecky řízené pouti kosmem; záhy po té
vydává se i evoluční optimista a panteistický kosmolog Jaroslav
Vrchlický na svuj let od hvězdy k hvězdě, od rozžhavené koule vroucí
hmoty h: ranním útvarům ústrojného žití, od Mjí fysikálních k
tuchám nadčlověckým - tři to nadšenci vesměrného dění, píšící veršem
výmluvným, metaforou široce rozkvetlou, periodou silného dechu.
Čechovo nadšení kosmem vyvěrá právě tam proudy nejteplejšími, kde
sk~pse na ně klade svou ztrnulou a chladnou kůru - v
tétodvojklannosti spočívá zvláštní kouzlo Iienochových tirád. Chce-li tienoch
dokázat, že vesmír jest němý, rozvádí v naturalismu, vášnivě oddaném
zemi, popisem a obrazem, gradací a apostrofou krásu a barvitost všech
zjevů, jež zatvrzele mlčí o problémech metafysických: od jarní
květiny vzestupuje jeho malebná obraznost mezi ledy velehor a mezi

91