uprostřed prostoru vesměrného duch negace Kainovi, prahnoucímu po poznání, veškeré záhady metafysické a rozvíjí před žasnoucím a mnohdy se bránícím hloubavcem stejný nihiIism, stejný agnosticísm, stejně pohrdlivý hedonism jako pozdní jeho vnuk Adamovi v básni Čechcvě. Lucifer u Byrona mluví úsečněji, sušeji a prostěji než Iienoch. ale tato dvojice skeptiků a nihiIistů propracována konkretněji a plastičtěji než jejich mlhaví antagonisté Kain Byronův a Adam Čechuv. Ani Byror; ani Čech nebyli rozenými dramatiky, kteří by dovedli rozvíti povahy, jež rostou; naopak oběma dařila se široká, výmluvná a neÍLOrná exposice duchů hotových a vyhraněn$'ch, odhalujících mluvou zdobnou, rétorikou obraznou, antitesou uvádějící v llžas čtenáři kvetoucí pralesy, divoke strže, křižující se blesky ve vlastní duši, - proto jest Čechův IIenoch postavou síly a plnosti tak svůdné. Jest daleko více než epigonskou obměnou motivů Luciferových. Co uměl Sv. Čech nejlepšího, vložil do této figury nadživotně veliké. Ve vášnivé replice, vyzbrojené všemi lesklými a sečnými zbraněmi řečnictvi filosofického, kterouž Iienoch zaráží idealistní let svého někdejšího učně Adama a kterouž rozvádí studenou i neoblomnou moudr,)st svého rozhodného »ignorartlUs et ignorabimus«, slyšíme časný výraz onoho kosmického opojení, oné positivisticky vesměrné hořečky, onoho hvězdneho nadšení, jež v sedmdesátých letech zachvátilo n~še básnictvÍ. Vzdušná plavba mezi zářícími svčty. ua kterúu Svatopluk Čech posílá svého Henocha, přivíraiícího stoicky a pyrrhonicky oči před přívalem světla z eonů neznámých, jest jakousi předehrou Nerudovy plesné a vědecky řízené pouti kosmem; záhy po té vydává se i evoluční optimista a panteistický kosmolog Jaroslav Vrchlický na svuj let od hvězdy k hvězdě, od rozžhavené koule vroucí hmoty h: ranním útvarům ústrojného žití, od Mjí fysikálních k tuchám nadčlověckým - tři to nadšenci vesměrného dění, píšící veršem výmluvným, metaforou široce rozkvetlou, periodou silného dechu. Čechovo nadšení kosmem vyvěrá právě tam proudy nejteplejšími, kde sk~pse na ně klade svou ztrnulou a chladnou kůru - v tétodvojklannosti spočívá zvláštní kouzlo Iienochových tirád. Chce-li tienoch dokázat, že vesmír jest němý, rozvádí v naturalismu, vášnivě oddaném zemi, popisem a obrazem, gradací a apostrofou krásu a barvitost všech zjevů, jež zatvrzele mlčí o problémech metafysických: od jarní květiny vzestupuje jeho malebná obraznost mezi ledy velehor a mezi 91