lenkovém kontrastu. Takováto názorná a pohodlná antitese byla již
z oblíbených prostředků v básnických počátcích Čechových; zvláště
často zavíral zápas idealistického optimismu materiaJistickou skepsí
do formule převzaté prostě z Goetha: myšlenkové nadšení faustovské
pře se nesmiřitelně se sarkastickým nihilismem mefistofelského
průvodčího na poučné pouti pozemským divadlem barevných a
rušných jevů.

Adamův Mefistofeles sluje Henoch: nezmíněn v prvním zpěvu,
objevuje se v ostře vypracovaném kontrastu teprve vedle Adama.
Starý, zmoudřelý ten agnostik a kvietista požitku prokreslen jest
podivuhodně. Sv. Čech užil motivu, jeji nadhodil Palacký: nejstarší kmet
a zakladatel adamitství, jenž Husity ušetřen, aby podal o hříšné
nauce svědectví starému Žižkovi, odlišen již v podání dějinném od
Mojžiše, vůdce sekty na Nežárce. Básník, chtěje si vyložiÚ, proč v čele
Adamitů stojí nikoliv lIenoch, nýbrž Mojžiš, rozvíjí důmyslně motiv
napětí mezi oběma muži. Mojžíš, člověk slepě zamilovaný do života
a do lidství, zpopulárnil a zhudlařil nepřístupný, hrdý a samotaJ"ský
nihilismlls Henochův, naplnil jej naivní a dotěrnou antropologií a tím
učinil přístupným zástupu. Proto Henoch, jenž vše již poznal a vším již
pohrdl, odvrátil se od davu a stal se zachmuřeným poustevnikem v
divokém háji stranou od orgií adamitských.

Tam na samém prahu druhého zpěvu za hvězdnaté noci setkává
se s ním Adam a zapřádá s důsledným svým protichlldcem velký
rozhovor filosofický, ideové to jádro celé básně. Dvojí myšlenková
gradace provedena tu všemi prostředky velkodeché rétoriky čechovské:
kdežto Henoch od náboženského nihilismu stupiíuje svou naléhavou
negaci k naprostému agnosticismu filosofickému a dovršuje svou
nauku záporu mravoukou rozkošnického uklidnění, povznáší se Adam
od lehké náladové skepse až k tuchám deistick~'m a posléze v
mladistvém idealismu poznání rozkřidluje svěho důvěřívého ducha k letu
do končin spiritualistických, kde i srdce dochází útěchy věrou v osobní
nesmrtelnost. V tomto mohutném dialogu, založeném na vnitřních
zkušenostech básníkových, Sv. Cech nepodal nic méně než opus
metaphysic um svých mladých let, jemuž nikterak neubírá na síle okolnost, že
příklona k Byronovu »Kainu« jest nepopěrná. V druhém dějství
dramatického mysteria Byronova, které z lordových děl, podle vlastního
pfiznání Čechova, působilo na mladého básníka nejmocněji, otevírá
90