teprve nastávalo. Slovem, před začátkem druhého zpčvu stojí Ceclt
jako před dílem naprosto novým, opuštěn nad to pflvodní, živelnou
a visionářskou inspiraci.

Této hluboké pukliny nedovedl již básnik zaceliti. Druhým zpěvem
počínajíc, je těžisko skladby úplně přesunuto. Původní rozpor mezi
materialistickým hedonismem Adamitů a křesťanským rigorismem
Táborů zatlačen jest srážkou obou směrů v obci adamitské,
idealistického to deismu se smyslným panteismem. Ústředním hrdinou
přestává být plastický a rozhodný Mojžíš a stává se jím matný a kolísavý
Adam. Vášnivá Sulamita nestřetá se již s jinou svůdnou rozkošnici
Adou, nýbrž podstupuje zápas s 'konvenčně serafickým zjevem
Jitčiným. Vydatná řada nových povahových folií vyplňuje mezery a
dokresluje karakteristiky předních účastníků. Báseň mění se z válečllé
epopeje prudkého vzruchu v dílo problémové a řečnické, přetížené
diskusemi a replikami. Zároveň vniká do skladby nejedna reminiscence
slovesná, avšak pod náplavem těchto prvků různoroM"ch a namnoze
neústrojných lze snadno poznati, že novými ohnisky »Adamitů« staly
se nyní dva motivy, pravděpodobně souvisící s jeho osobními
prožitky. První jest připiat k osobě Adamově a rozvádí osvobození se
mladistvého idealisty od hlodavé negace a názorného nihilismu,
ničícího plnost života. Druhý motiv dramatisuje očištění padlé dívky, která
strádá vědomím viny; nositelkou jeho jest Sulamit. Oba ty motivy
nepostupují souběžně, nýbrž určujíce a proplétajíce se vzájemně,
vytvářejí vlastní dějov~r základ dalších zpěvů »Adamitů«.

Učinív nejvlastnějším hrdinou básně horoucího a horlícího snílka
Adama, jenž nejedním znakem se hlásí za blížence poetova, Čech
postavil se před nový a nesnadný úkol, jakého nebylo v pľlvodním, spíše
ma;ebn6m a hromadném plánu: měl zpodobiti rust duše od záporu ke
kladu, od pochybovačnosti k víře. Ježto však uměleckými prostředky
nestačil na přesné vyřešení problému, jež by si žádalo jednak
pronikavého zoru psychologického, jednak dramatického promítnutí ideí a cit!i
volními akty a činy, spokojil se řešením pouze přibližným. Adam
nevyvíjí se z čistě vnitřních sil, nýbrž vlivem zkušeností a činitelů
zevnkh; jeho duševní drama nepoznáváme z intuitivního pohledu do
svářících se myšlenek a emoCÍ, mravních nejistot a rozhodnuti vůle,
nýbrž z dlouhých, rétoricky urovnaných rozhovorů; nestojí před námi
v jedinečné plnosti osobní, nýbrž v nepřetržitém povahovém i
myš
8'