sahuiící vedle bouře válečné také bouři duchovou a mravní,
dramatisuje srážku křesťanského rigorismu .žižkova s náboženským a
pohlavním libertinstvím, ba s anarchií. Sv. Čech přenáší si kontrast ten
velmi názorně a smyslně do oblasti malebně výtvarné a mluví
významně o protikladu přísně počestného a šerého roucha husitského a úplné
nahoty Adamitů; jako v prakoncepci básně přešla zvuková bouře
v barevnou změť, tak při tomto dějinném ztělesněni promítla se srážka
zásad v malebné vidění jásavé nahoty zápolící s pochmurnou šedi.

Na tomto stupni tvůrčího postupu vznikl podle vzpomínkového
přiznáni Čechova první zpěv »Adamitův(, jehož barevnými a
výmluvnými verši v plném vrhu vášnivé záře hraje odlesk původní, prudké
inspirace zpěv spíše malebný než výpravný, spíše popisný než
ideologick~-, slovem, uzavřený celek svéprávný, jenž k· ostatní skladbě jest
spíše v poměru prologu než exposice.

Avšak zprávy »Dávných vzpomínek« nejsou úplny. Nezmiňují se
o důležitém součiniteli při vzniku »Adamitů", kterým Sv. Čech
doplnil myšlenkové podněty přijaté z Palackého. Více než čtvrt století
před Sv. Čechem v době mladoněmecké tendenčnosti a politického
liberalismu, r. 1846, vložil českoněmecký básník ze školy Heinovy a
Lenauovy, sentimentalik a rétor, svobodomyslný tlumočník našich
děiin a »kovový skřivan« svatodušního sbratření lidstva, Alfréd
lvleissncr adamitskou episodu jako romanci do své epopeje »Žižka«.
výmluvná a žhavá ta vložka prosycena jest dobovými myšlenkami, jejichž
byl Meissner mluvčím: jeho Adamité jsou nositeli Saint Simonova
komunismu a Enfantinovy emancipace masa; Heinův helénsky
etiketovaný naturalism posvěcuje jejich smyslné rozníceni, a vrcholný výjev
episody Meissnerovy, jak nahá Adamitka vrhá bibli do plamenů, jest
symbolickým protestem nadšeného čtenáře »Salonu« proti
křesťanskému a spiritualistickému nazarénstvÍ. Sv. Čech nepřejal do prvního
zpěvu »Adamitů« pouze tento účinný obraz, nýbrž celé uspořádání
adamitského tábora na Nežárce a hlasný protiklad komunistického hýření
a husit~ké výpravy. Což však znamená daleko více: jako vděčí
Palackému za pojetí husitského rigorismu, tak zavázán jest heinovci
Meissnerovi za koncepci radostného rozkošnictví Adamitů, jež by byl
sotva rozvinul z nápovědí své toužebné a protestující, tlumené a
neukojené mladistvé smyslnosti.

86