taly nejvíce«. Neklada, jak ve vzpomínce výslovně připomíná, zvláštní
váhy na přesné vystižení rázu a koloritu dobového, nýbrž na mocné
zachycení onoho bouřlivého a válečného pohybu, zamane námět bitvy
u Lipan, který se mu zprvu nabízel, a pomíjeje vůdčí události českých
dějin reformačních, zvolí si nepatrnou, leč velmi romaneskní episodu.
adamitskou, plnou kontrastů a antitesí všeho druhu.

Náčrtky dochované ze samého prahu let sedmdesátých
prozrazují, že adamitský námět zaměstnával básníka již před pobytem
slanským. Ale v osmdesáti pěti verších, rozvržených na tři oddíly s
malým prologem, nehučí posud ona bouře lidská ani nekmitá se ještě
barevná změť, jež ovládly tvořivou duši Čechovu, když se po dvou,
třech létech k tématu vrátil. Básnická antitese nynějšího selankovitého
ticha nad Nežárkou a někdejších válečných události uvádí do trojjho
dialogu,_ přerývaného umně krouženými slovy adamitských mužů a
žen k chvále slunce, života a rozkoše: vůdcem Adamitů patrně měl
býti rozvážný a mohutný lienoch, hlavni ženskou postavou Sulamit,
milovaná od Oideona a milující ho, Oideon pak rýsuje se jako rek
vítězně bojující a kořistící.

Širší rámec komposiční a hlubši pozadí dějinné nalezl Svatopluk
Cech teprve, když se začetl do příslušné partie v Palackém.

Palacký v stručném, střízlivém a přísném vylíčení událostí z r. 1421
podává v třetím článku dvanácté knihy zevní obrysy dějové,
sepřeácné kolem postavy Mikuláše, přczval1ého Mojžíšem, a kolem osoby
husitského hejtmana Bořka Klatovského, ale za příběhem úsečně
načrtnutým vlní se obsažný, byť nesouvislý výklad o ideovém obsahu
Adamitů na Nežárce. S přísného stanoviska husitského Palacký
odmítá jejich panteism, pudový naturalism, společenství s.tatků i žen,
jejich pojetí nehříšnosti, hlavně pak jejich odmítavý poměr ke
křesfanství. Skrovnost a úsečnost povšechných a stranicky husitských údajů
Palackého nevybízí mladého básníka, lhostejného k dějinné
hodnověrnosti, aby konal jakékoliv historické studie další: nic nebylo
inspirovaného poety více vzdáleno, než pramenná pedanterie. Proniká
vášnivě svého Palackého, avšak zcela jinak než učenec, tíhnoucí k
extensnímu prohlubování poznatků. Jest třeba nahlédnouti ve vzpomínkové
črtě do odstavce, podávajícího tresť Palackého, aby plně vysvitl
krajně umělecký postup Cechův. Dialektický rétor sleduie v adamitské
episodě u Palackého řetězec zásadních sporů a protikladů: látka
ob
85