KAPITOLA

ČTV R T Á.

»ADAMITÉ."

.A mstícl společnost, když mezi rumy
blouznivých škr1dcli povalila tlumy,
pod kadef pustou, nad těkavý zrak
jim hnusu, pohrdání vtiskla znak.·

.Evropa.· 1878.

Dvakráte odhalil Svatopluk Cech kořeny, v nichž vyrostlo první
jeho velké, jednolité <tílo básnické, pitoreskní a zároveň ideologická
epopeje o vzpouře těl a zásad, »Adamité«.

Poprvé v proslulém prologu básně, který jest mnohem vice než
pouhá rétorická přízdoba tradičně epického vz}'vání l\1usy, zde
nazývané »andělem nadšení«, Mocný sluchovJ" dojem valí se k
básníkovi vždy jasněji ra hlasněji, až ucho rozeznává v něm známá.
hesla, známé písně, zvuk známých bubnů. Tu mění se sluchová
sensace již v malebnou visi: jasno střídá se s temnotou, purpur kmitá
se mezi blyskotem zbrani ... a ve chvíli, kdy poeta rozeznává v hučení
a v barevném pohybu válečnou vřavu, cítí, jak se sám mění z
pozorovatele v účastníka, jak kolísá, potácí, brání se, zápasí, aby posléze
padl pod kolesa husitských vozů, pod kopyta válečných koní, mezi
mrtvoly a zbraně. Šestiverší o anděli nadšení, jenž zachraňuje
klesajícího básníka a vynáší jej z pasivnosti k tvůrčí inspiraci, jest již
spíše básnickou příkrasou než organickou součástí tohoto
hodnověrného přiznání o koncepčních prvcích »Adamitů«.

Jako stařec načrtl Svatopluk Čech v druhém oddílu zlomkovitých
a takměř nestilisovaných »Dávných vzpomínek« přímo výklad tohoto
předzpěvu, v němž pravidelným střídáním dlouhých a krátkých
vokálů, vydatným hromaděním plynných souhlásek, pádností přesného
chodu trochajského docílil účinné zvukomalby. K roku 1872 a 1873,
kdy dlel jako advokátní koncipient ve Slaném, poznamenává velmi
přesně a názorně: »Zvláště jedna látka vracela se nejčastěji. Zprvu
p ~