získal kontrast k bouřlivému výjevu předchozímu. Nejen kontrast
obsahový a náladový, ale i slohový: od nákladného a honosného umění
veršované rétoriky vrací se na chvíli k lehce zpěvnému a výstižně
zjednodušujícímu tónu poesie lidové, kterého rád užíval v menších
básních z konce let šedesátých a k němuž sahal i později při písňových
vložkách výpravných svých skladeb.

Jiný způsob výrazový hlásí se posléze v graciosllí arabesce
vkreslené na konec cyklu: poeta sám mísí se najednou do podání potud
objektivního, ale v šelmovském rozmaru pozdravuje čtenáře
překvapujícím úsměvem dvorně milostné něhy. Ukázal mu v stilisaci snu,
tu přesvědčivější, tu psychologicky pochybné, radost lásky i děs
hříchu, naivní touhu hladovějícího děcka i útěšný přelud mučedníka
svobody, tuchu nad kolébkou i smíření ve smrti; dotkl se strun tragiky i
humoru, grotesky i idyly, pohádky i jinotaje; byl nadšený i něžný,
mravokárný i soucitný, vznešený i posměšný: nyní vystupuje ze své
neosobní reservy, aby také sám na lehkém motýlím křidélku snu
vykoupal se v zlaté lázni iluse:

»Nevtm, co tam dále mluvilo sml plém~,
neb se jeden shtiry náhle snesl ke mně;
nevšeptnu jej ani v krásné ouško děvt,
vždyf sen prozrazený prý se nevyjevt.«

Cyklickou svou komposicí, kterou závěrečná arabeska poněkud
ruší, značí »Snové« básnický vzestup Cechův. Důležitější však jsou
hojnými slohovými náběhy a uměleckými sliby, jež učinil v nich auktor
na rozhraní své mladosti a mužného věku. Vypravování snu prvního
a posledního ukazuje k malým selankovitým obrázkům, jaké sloučil
později Cech v skladbě »Ve stínu lipy«; sněný příběh žebravého
chlapce obsahuje jádro ironické fantasie »lianuman«; z vidění
politického vězně hučí tucha »Adamitů« a snad i »Evropy«. Posléze
fantastické příběhy mladé kněžky a stejnou měrou i epilogické čtyřverší
jsou nápovědí oněch rozkošných báchorek veršem, jež byly tak blízky
srdci básníka, jenž od mladosti rád chytal motýie snů, přelud~ a vidin.

6

81