líče s burleskním humorem kroje i mravy opičích hodovníků, kteří
znázorňují v malém lidskou společnost v jejím rozvrstvení a s jeH
falešnou důstojnosti, napověděl již podstatu svého »Iianumanna«. Jest
však pouhou náhodou, že bravurní líčeni opičího kvasu u Cecha
připomíná na nejednom místě sedmý zpěv Iiamerlingova »Iiomuncula«,
nadepsaný případně »Škola opičí«, a to jmenovitě, kde karikaturními
rysy kreslí Čech koketnost čtyřrukých krásek a kde šťavnatým
štětcem maluje drahé jižní plody? I nálada jest velmi příbuzná, a literární
vztahy Cechovy k vážné i rozmarné Musc tlamerlingově jsou
mnohonásobné. A však chronologie chová se odmítavě - tlamerlingův
»IiomUllculus« vyšel knižně teprve r. 1888, ,nejen dlouho po »Snech«,
ale i celé čtyřletí po »Iianumannu«.

Vypravování třetího a čtvrtého snu, která vyznačují se prudkým
spádem dějovým, vyčerpávají erotiku v obou krajnostech, znám}'ch
již z Čechových prvotin: půvabná kněžna plná gracie a jemnosti jest
hrdinkou lásky spirituální, opovržená nevěstka nese na ubohých svých
ramenech prokletí hříšné smyslné vášně. Mladá kněžna z třetího snu
patří k rodu urozených dívek, jejichž galerii zahajuje »Anonym« a
zavírá »Zpěvník Jana Buriana«, avšak vyvolený milenec, do jehož
iuáručí ji unáší snění-motýl, jest s Ul stejně urozený... šf:astnému
spoíení jejich nestaví se ve snách nižádná překážka, kromě ostražitých
drobných úskoků směšné dueňy, jejíž kratochvilnými metamoriosami
arabeskúvitě otočen jest tento lehkodechý příběh lásky a rozmaru.
Zde pokusil se Cech o zadrhnutí několikerého pásma snového v děj
takřka dramatický, zde plně popustil úzdu plné obrazotvornosti
ženoucí se překotně od představy k představě, zde vystihl obdivuhodně
hořečné tempo snu; jest velmi pravděpodobno, že v tomto oddílu
Cech přenesl pravý sen do básně. I tentokráte čerpal vydatně z
představ. které jsou rozpřádány v ostatním jeho tvoření mladistvém. Motiv
bouře na moři se ztroskotáním lodi žil v duši poetově tak silně, že
zalehl i do této kapriciosni vidiny: když rozhněvaná dueňa
pronásleduíe .Ichkokřídlého ~nosce své paní, mění se sen-motýl v lodici
rozhoupanou na rozbouřených vlnách, a hlučicí moře pohřbívá ve svých
vlnách na okamžik pťtvabnou kněži(ku. Proti této hře vzdušného
rozmaru, s níž se stýká brzy na to Lilitin sen v »Adamitech«, útočí
ná[sledující příběh drsným moralisováním a tvrdou alegoričností, která
úplně stírá povahu sna: ke krásné, padlé dívce, odpočívající umdleně

77