v hospůdkách, politické nadšení oposični doby oslřlOvaly i ve
vzpomínce pětadvacetiletého básníka. který se chystal hned po zkouškách
vstoupiti mezi »šosáky« a pohřbíti se v některé kanceláři.

I\yní, právě před rozhodným odchodem z teplého ticha
domova do 'chladného ruchu širého světa, na samém rozhraní mladosti
a mužného věku Svatopluk Čech uvědomoval si bolestněji a důtklivěji
než kdykoliv před tím, krutý rozpor mezi drsnou a činorodou
skutečností a půvabně zálibným sněnim. Tento ostrý protiklad ozýval se již
za hovorů, které otec často zapřádal se synem o jeho životní dráze:
otec, idealistický horiitel občanských ideálů, povzbuzoval k veřejné
činnosti, k účastnému zasažení do politického ruchu, ke společenské
i národní ctižádosti, kdežto syn toužil po skromném štěstí ve
venkovském zátiší a po plaché dumě básnického života uzavřeného pfed
světem. Avšak naléhavěji ještě zaútočil příkrý rozpor ten na básníka
ve vlastním rozpolceném nitru často již za let studentských: v
svobodomyslném horování demokratické a vlastenecké mládeže prahl sám
po odvážném činu ať slovem či kovem, osnoval hrdinské plány
vzpoury a boje protí centralistické a němčící vládě, viděl se v duchu
tribunem lidu, revolucionářem na barikádách, veřejný-m spolutvůrcem
lepší skutečnosti - a v· zápčti propadal romantkk6 snivosti!" která
přebásnovala si zevní svět, spřádala ve volné hře duhové obrazy
a v nečinné prázdni se opíjela jejich půvabným sledem. Ve
vzpomínkách Čechových na studentská léta zrcadli se tato dvojí, znepřátelená
oblast tužeb a zájmu: nesmělý konviktista, sevřený tuhou kázní
Klementina, baží po ruchu ulice, kudy proudí dav politických demonstrantů,
nebo po přítmí kavárny, nasycené šeptem o záměrech oposice a přece
cítí se nejvolněji rozložen v kypré trávě Seminářské zahrady na svahu
Petřína, hrouže se s otevřenýma očima do snů o Praze rozestřené
v širém panoramatě u jeho nohou. A podobně mluví i básnické tvoření
Čechovo z dob středoškolských i universitních: vedle hrdinů, kteří
bojují a hynou za svobodu a jsou zosobněná vůle. vracejí se v
lyrickoepických skladbách jeho jinošstvÍ povahy dumavé a plaché.
naslouchající hudbě vnitřních hlasů a uzavírající se proto neproniknutelně
před stykem se zevní skutečností; vedle rétorický-ch oddílů, kde
pádné slovo volá k mužnému skutku, kde rozhodný postoj prozrazuje
účinnou energii, kde epik ustupuje řečníkovi, zaujímají tu vý"značné
místo pasáže popisné, jimiž touží poeta zachytití barevné a náladové
70