doslovně ve vřavě šestého oddílu »Na palubě v bouři«). Vnikl-li sloh
nábožného zpěvu i do arie milostné, není divu, že Čech zdůraznil
tento prvek í v obou tkliv}'ch modlitbách na prahu i na konci skladby.
Vše, co znělo poněkud profanně a drsně, bylo nahrazeno výrazy
duchovnějšími a jemnějšími, při čemž básník dbal melodičnosti a
měkkosti slovní. Tyto změny, na pohled podružné, mají hlubší význam
slohový: poeta dosahuje jimi harmonického dojmu, jenž jako smířlivé
iinale proudí ze skladby, kde odehrálo se tolik bolesti, ukrutenství a
hrůzy ... již v první rozsáhlejší komposici své klenul smířlivý básník
vlídnou duhu harmonie nad děsy přírody a konflikty života.

Parmu, již vtiskl »I3ouři« r. 1874, pokládal Svatopluk Čech sám
za definitivní; v ní převzal skladbu nejen do otisku »Prvnich básní«
r. 1896, ale i do druhého svazku sebran}'ch svých děl r. 1899. V
konečném tom znění přešla »l11ořská fantasie«, která zaměstnávala svou
dobou též tvůrčího ducha Fibichova, čtyřicet let po svém vzniku a po
obdobném instrumentálním i vokálním náběhu fr. Neumanna, také do
velkého uměleckého díla, v jehož složitém přetvoření zaručen jí život
další, do orchestrální komposice se sólovými hlasy a smišeným sborem
od Vítězslava Nováka. Novákova »Bouře«, opus 42 z r. 1910, liší se od
Čechova cyklu velmi podstatně již způsobem svého vzniku. Kde mladSf
básník představoval si oceán jen z matného doslechu a z exotické
četby, tam zralý hudební tvůrce spoléhal na hluboké vlastní dojmy
z trojího, různorodého moře, jehož bouře prožil nejen jako pobřežní
divák, ale i účastník divoké plavby. Kreslila-li si nesmělá a jinošská
citovost Čechova lásku jen v matn}fch barvách plaché touhy, mohl ji
mužný duch NovákťIv pojmouti jako tragickou moc vládnoucí stejně
v přírcde jako v lidský'ch srdcích a smyslech: proto vlastní tíha
Novákovy erotiky spočívá nikoli v nevinné a žalné idyle rybářky a hocha
v koši pod stožárem, nýbrž ve vášnivém dramatě mezi černochem
a dívkou v kajutě. Kdežto nedramatickému začátečníku, v kterém
freiligrathovský malíř slova zápasil s prostým lyrikem popěvků na
nejjednodušší náměty sentimentální, jevila se mořská bouře jako sled
vzrušených obrazů, po nichž následuje tichý soulad, zajímalo
symfonického vykladače termrý-ch sil přírodního i lidského dění v látce cosi
daleko hlubšího: v třetím díle »1:3ouře«, vyhnané právě před tím do
závrati instrumentální i myšlenkové, reší si obdivuhodně, jak
rozvášněné moře í rozvášněné nitro člověkovo vykupuje se z disonancí a
66