zbásněné v trochejích lyrickě vložky iambické a daktylické a přece
psal ver~em většinou správným a často i melodickým; karakterisoval
individualisovanou mluvou povahy a situace. Dílo hovící tak
vydatně české tužbě po barvité a cizokrajné dálce, přijato bylo s
obecným nadšením, které rádo zapomínalo, že se mladistvému básníku
podařilo splniti toto dobové přání pouze nesvobodnou napodobou vzorů
cizích. V čele kritických chvalořečníků Čechovy )i Douře« stanul sám
Jan Neruda, který mluvě o »Almanachu českého studentstva«, zmínil
se zevrubněji toliko o básních Svatopluka Čecha: Nerudu překvapila
)8ouře« »tou intencí čistě poetickou, tou velkou silou mladistvou, která
prozatím ani jasně neví, kam položit se váhou l1ejrozhodnějšÍ.«

Avšak poeta sám nebyl plně spokojen svým dílem. Neměnil sice
již ničeho na komposici »8ouře«, ani nesnažil se vrátiti v čemkoliv
k první logičtěj~í a jednotnější osnově, za to však piloval usilovně
na básnickém výrazu »Bouře«. R. 1874 postavil Čel:h »mořskou
fantasiic v čelo prvního soubcru svých ),Básní« ve formě značně uhlazené
a propracované, ačkoliv tyto retuše zasáhly takřka jen lyrické partie
»Bouře«. »Píseň plavců o lodním skřítku«, dialog »V kaiutě«, divoký
výjev »Na palubě v bouři« a rozhovor »Dvou pobřežních loupežníků«
nedoznaly téměř změn; také v »Zpěvu hocha v koši nad stožárem«
podnikl básník jedinou, ale vysoce šfastnou úpravu veršovou,
nahradlv násilný obraz správným a prudkým postřehem reálným; tím
vice propiloval však následující vložku lyrickou a pak obě modlitby,
vstupní i závěrečnou. Toužebně arie cudné lásky, které se ozývají
bezprostředně před dusnou scénou mezi černochem a dívkou v kajutě,
v pl!vodnim tekstu ),Krále bouře« nebyly. Znění »Bouře« z r. 1869
obsahuje však jakožto čtvrtý oddíl tři »Pisně iinocha u kormidla«,
drobné to popěvky lidového rázu: v prvním pohrává si něžná
vzpomínka milencova. mladou. rybářkou, v druhém nese se za vzdálenou
milenkou věrná touha, v třetím uprostřed hrozIvé bouře prosí
kormidelník Madonnu za ochranu mladé lásky. »Mořská fantasie« z r. 1874
nemluví o kormidelníku, nýbrž označuje celý čtvrtý oddíl jako zpěv
»jinocha pod stožúrem«: místo tři popěvků tvořících jakýsi triptych,
vložil sem básník nyní píseň jedinou o sedmi strofách; vzpomfnka,
touha a důvěra lásky vyjádřeny jsou způsobem úplně lidovým, plným
něžných zdrobněnin; poslední sloka jest zbožným výtryskem srdce
důvěřujícího v pomoc M.adonninu (tato modlitba zazní ještě jednou
5 65