kde proti mrákotě usínající bílé krásky tyčí se úskočná bdělost
černOl-hova, a kde lichotivě lísavý tón ukolébavky náhle jest vystřídán
rázn~'mi rytmy výbojné vzpomínky Súdáncovy. Přibylo ještě efektů
barevných: nad korálovými rty skvěje se bílé čílko, v havraním vlase
planou mléčné perly, na temném kotníku blýská se zlatý kruh, }JO
černý·ch zádech crčí rudé potůčky krve. Na to vypracován působivě
rozpor válečné minulosti černého zajatce a jeho přítomné poroby;
minulost obklopena gloriolou divošské slávy s jejími šperky; tím vším
přichýlil se Čech co nejtěsněji k strakatě cirkusovému a pochybně
elegickému mouřenínství Preiligrathových pověstných básní »Leben
des Negers« a jmenovitě »Der MohrenfUrst«. Čech setrval pouze
kratičký čas v zajetí tohoto dekoračního a národopisného exotismu.
který i v rámci »Krále bouře« se vyjímá cize, nesouvise nikterak se
základní koncepcí; ba trvaleji než tato tragicky se tvářící lžipoesie
tropu působila na něj svévolná její parodie Heinem geniálně
provedená.

Různorodými těmito vsuvkami byla značně porušena epická,
slohová i náladová jednota skladby, v jeiímž provedení hlavní děj mezi
Anežkou, Josefem a králem bouře poklesl na cosi podřadného. Místo
zamýšleného epického celku s pCVI1}'m středem. máme již v první
versi před sebou cyklickou řadu uzavřených obrázků, provedených
několikerou metodou; avšak to, co vlastně, při prakoncepci prudce
prahlo po vyslovení, totiž živelná hrůza vichřice a bouře na oceáně,
zůstalo nevyjádřeno. Nezachytil toho mladistvý básník ani při
několikeré další úpravě svého díla, kterážto znamenala nikoliv komposiční
upevnění a soustředění básně, nýbrž spíše mimovolné ústupky
pohodlnějšímu útvaru cyklickému.

První změny, které můžeme snad klásti do doby, kdy Čech »Krále
bouře«, určeného pro »Světozor«, avšak tam neomtěného, upravoval
pro »Almanach českého studentstva«, týkají se závěru básně: jest to
ona partie, v níž činí se ještě zmínka o králi bouře, ale která se lišt
od znění puvodního. Plivodně končila se »mořská fantasie« rozvleklým
a neobratným líčením mořského dna, kde vinouce se něžně k sobě,
našli Anežka a Josef hrob; líčení podával básník v osobě první, zcela
proti dosavadnímu slohu skladby:

62