Máchy démonický svúdce, v podání Čechově stoupá a získává si
sympatií. Jako u Máchy počíná se děj propuštěním Oldřicha, jejž oba.
básníci líčí jakožto zuřivého a pomstychtivého vášnivce; jako II
Máchy jest Jaromír povaha bázlivá a slabošská, vydaná na pospas divo~
kému Ukrutenství bratrovu; jako u Máchy rozdmychuje Vršovec
Kochan rozkol mezi ohčma Přemysl ovci, avšak má větší vliv na
ukrutníka Oldřicha než na zbabělce Jaromíra; jako II Máchy dává
Oldřich koncem druhého dějství oslepiti bratra. Až potud, celkem ve
shodě s Máchou, dovedl Čech dramatický děj; z několika dalších
načrtnutých výstupů poznáváme jen, jak Oldřich ani nejlepšími rádci
a phíteli svého rodu ani vÝčitkami svědomí nedá se svésti s příkré
a zúhubné stezky. kam jej zlákal úskočný obmysl Kochanův. Exposice
dramatu byla provedena tak rozsáhle, že provedení převyšovalo síly
mladého Lásníka. Svatopluk Čech mínil obklopiti jak knížata
Přemyslovská tak Kochana Vršovce zástupem stoupenců, které chtěl před~
váděti v rušných hromadných výjevech; pokusil se vpraviti do
truchlohry také živel ženský postavami Boženy, obklopeně
vzpomínkam i na patriarchální idylu domova, a Jitky, ctižádostivé kněžny,
odkazující manžela stále k Německu; vyloučil-li z osnovy Boleslava
Ryšavého, prokreslil za to dbaleji než Mácha hrdinskou povahu
Břetislavovu; nezapomenul uprostřed krvavých násilností ani na
idylku lásky ani na figuru šaškovitého staříka, který prozrazuje
Shakespeanlv vliv stejně silně jako kresba Oldřichovy postavy,
imitace to demonických zjevů z anglických her královských. Dílo končí se
arcit tam, kde mohl Čech prokázati, zda ovládá zákony dramatické
komposice. avšak i z úctyhodného zlomkovitého náběhu vysvítá, že
zamýšlel a dovedl daleko více než pouhou scénickou úpravu příběhů
kronikářských.

Úhrnem zápasí ve \veršovaných prvotinál,ch Svaitopluka techa,
do konce let šedesátých veliký a pestrý tlum látek, směrů a vzorů.
Domácí náměty, které přebírány byly ze slovesné tradice českého
romantismu, střídaly se s cizokrajnými tématy, rozkvetlými na
košatém keři evropské exotičnosti. Motivy z vlasteneckých dějin a ze
slovanské minulosti nevábily méně než bezprostřední skutečnost,
v které se zrcadlily hlavní tendence liberálního a demokratického
myšlení novověkého. Siroký, výpravný a malebný sloh názorový,
převzatý od západních epigonů romantiky, sloužil básníkclVi za
zpú
47